A. S. Nikulin-příběh střelce z 947. SHAP
7. 4. 2011
Alexej Semyonovič Nikulin
Střelec u 947. SHAP, 2 vzdušné sestřely, 1 pozemní.
Jak začal váš boj na frontě?
Mé působení ve válce prošlo následným scénářem. Byl jsem povolán v roce 1942 a vyslán na zvláštní akademii radiokomunikace ve městě Gorky, připravovali jsme se na speciální mise, seskok na padáku do zázemí nepřítele, připravovali se zde elitní profesionálové. Na začátku jsem byl přidělen k obrněné jednotce, to byl začátek roku 1942, kdy naše vojska stále ustupovala. Byl jsem radista RSB, rádio pro komunikaci v divizi, museli jsme působit v přední linii a udržovat komunikaci s velením, přijímali jsme rozkazy, a tak dále.
Zde jsem byl poprvé raněn. Byl jsem přidělen k veliteli brigády, měl zvláštní vysílačky namontované na vozech, přišli jsme k Dněpru, a když jsme přešli na pravý břeh, velitel mě poslal hledat jiného velitele, který byl na linii kontaktu v boji, běžel jsem k němu když nás němci ostřelovali děly, slyšel jsem dopadat projektil a tak jsem se vrhl k zemi, zůstal jsem ležet dokud se neozvala exploze, palba byla vedena skokově, vždy se posunula o 100m, měl jsem tedy čas zalehnout, ale jedna střepina mi prošla nohou, lezl jsem zraněný po zemi až k linii kde jsem našel velitele pluku, ten se s pomocí mého přenosného rádia, které jsem nesl na zádech spojil s velitelem brigády, poté co jsem byl ošetřen, jsem se opět vrátil k pluku.
Během převozu z Ševkenskoje do Kurska jsem jel s mým velitelem v dodávce po silnici, před námi se objevil konvoj, zrychlili jsme pro předjetí kolony, v zadu jsme měli rádio pro komunikaci s armádou, musel jsem poslat kódovaný přenos, v té chvíli se však nad námi objevil Ju-87 a začal na nás útočit, odeslal jsem zprávu a chvíli potom došlo k výbuchu, hodilo to se mnou na stěnu vozu, dodávka byla v plamenech, ztratil jsem vědomí a ani nevím, jak jsem se dostal ven.
Otevřel jsem oči, naše auto bylo v jednom ohni, Junkers přešel na další útok, když v tom začal náš flak palbu opětovat, bohužel střelec flaku byl zabit, viděl jsem všechno, dodalo mi to tolik hněvu a nenávisti, že jsem se posadil na místo střelce (na vysoké škole nás učili obsluhovat i složitější stroje), zahájil jsem palbu na další Ju-87, které právě útočily, jeden jsem zasáhl, ale stačil odhodit bombu, ta explodovala u přední části flaku, výbuchem jsem definitivně ztratil vědomí, vzbudil jsem se až v polní nemocnici, odtud jsem byl převezen do nemocnice v Charkově, navštívil mě tam velitel brigády, naklonil se nade mnou a zeptal se jak se mám, asistent mu podal medaili“Za úspěchy v boji“, kterou jsem obdržel, někdo ho o celé situaci informoval a prý jsem sestřelil Junkers, mnohokrát mi poděkoval za poskytnuté služby. Byl jsem v nemocnici 5 měsíců, vytáhli ze mě 18 šrapnelů, jeden mám ještě dnes pod lopatkou, v noze se mi však objevila sněť, hrozila otrava krve, závěr lékařů zněl:“Amputace nohy“! Každá taková činnost však vyžaduje povinný souhlas pacienta, odmítl jsem dát souhlas k amputaci, říkali, že zemřu, ale já bych raději zemřel než být bez nohy.
Můj psychický stav byl vážný, říkal jsem si:“Co budu dělat? Skončím na ulici a budu žebrat? Do nemocnice tou dobou přišla lékařská komise z Moskvy, v jejím čele stál profesor Vyšněvskyj, prohlédl mou nohu a nabídl mi vyzkoušení nového typu léčby, bolest začala ustupovat a po měsíci se rána téměř uzdravila.
V nemocnici mě navštívil můj bratr, měl zvláštní povolení od velitele pluku a odešli jsme spolu k jeho leteckému pluku, který se formoval na Krymu. Před válkou jsem studoval létání ve městě Perm, od července 1944 byla část pluku stíhací, cvičili jsme se po dobu jednoho měsíce, prováděli jsme střelby, studovali jsme zbraně a orientaci ve vzduchu, pluk mezitím posílil o nové letouny a letecký personál.
Moje zranění nohy se však nevyléčilo úplně, rána se otvírala a krvácela, to byl konec roku 1944, lékař u pluku, se kterým jsem měl dobrý vztah mi ránu převazoval, takže jsem nemusel do nemocnice, jednoho dne se to však provalilo a bylo mi zakázáno létat, politický komisař mi nabídl pozici osádky, tak skončila moje kariéra letce a 7 následujících měsíců jsem létal jako střelec.
Pamatujete si na svůj první bojový let?
Pamatuji, nebylo to nic mimořádného, ale čekal jsem něco jiného, velitel skupiny řekl:“Letíme na přední linii, ve vzduchu je klid“. Já si pomyslel:“Klid? Země byla v jednom ohni, všude výbuchy, krev a smrt“. Rozbili jsme naší formaci a utvořili kruh, velitel vydal rozkaz k útoku na tanky, rozhlížel jsem se kolem sebe, žádné nepřátelské stíhače jsem neviděl, pouze stíhací doprovod na naší ochranu, dole bylo opravdové peklo, oheň, střelba a hořící tanky.
Naše skupina začala útočit, můj pilot byl nováček, byl o 2 roky starší než já, klesání přišlo tak náhle, že jsem utrhl bezpečnostní popruh a ten vypadl z kabiny (bezpečnostní pás byl přichycen k trupu pomocí ocelových lan), my střelci jsme v létě odstraňovali překryt kabiny, abychom měli lepší periferní vidění. Pilot pustil letadlo dolu tak prudce, že jsem se ocitl ve vzduchu, utrhl se pás a já zůstal jednou nohou venku, držel jsem se oběma rukama držáku kulometu, díky tomu jsem zůstal v kabině, v našem pluku byly 2 případy, kdy střelci takto z kabiny vypadli, jeden to nepřežil, druhý padl do zajetí, po válce se vrátil domů na Ukrajinu. Pilot odhodil bomby a šel na další útok, během tohoto útoku jsem nechápal situaci, neměl jsem přehled o výsledku bitvy, než si člověk zvykne, je třeba absolvovat 10 vzletů.
Jaký let si pamatujete nejvíc?
Bylo to v prostoru Klaypeda, letělo nás 6 Il-2, při prvním útoku odhodily bomby, pak útočily kanony a kulomety, během útoku nás velitel informoval:“Držte se u sebe, budeme napadeni skupinou německých stíhaček!“. Přerušili jsme útok, byli jsme asi 400m nad zemí, najednou jsem zahlédl 2 skupiny stíhaček, provedli jsme“nůžky“, 4 vpravo a 4 vlevo, o chvíli později nás zasáhl flak přímo do motoru, motor ztrácel výkon postupně a letoun začal klesat, klesali jsme rychle, Il-2 byl těžké letadlo a nouzové přistání bylo rizikové. Oddělili jsme se od skupiny, byli jsme sami a letěli na nízkých otáčkách, rozhlédl jsem se, na pravé straně byly 4 Messerschmitty, vlevo další 4, byli jsme sami, bez motoru, letoun poškozený a letěl už jen setrvačností, informoval jsem pilota letounu:“Borisi, stíhači na nás útočí!“. Boris se snažil přistát co nejdříve. Musel to mít těžké, protože motor se úplně zastavil, ale zřejmě měl situaci pod kontrolou. Boris na mě křičel:“Alexeji, braň nás, jak můžeš!“ Stiskl jsem spoušť, abych vyzkoušel provoz kulometu, fungoval dobře. První 4 stíhači přešly do útoku na nás, mohl jsem vizuálně rozlišit hlavu pilota, první dvojice po nás začala pálit z 300m, letěli naším směrem, ale my jsme nemohli nijak manévrovat, pak jsem spustil palbu z mého kulometu, mířil jsem na hlavy německého tandemu, ti začali náhle klesat, aby se skryli před mou palbou a ztratili se mi z dohledu. Pak jsem spustil palbu na dalšího, němec se stáhl z útoku, 3 byli odraženi, vizuálně jsem je kontroloval, ale nemohl jsem zjistit čtvrtého, o pár sekund později jsme přistáli na břicho, jen jsem si říkal:“Konečně na zemi! Jak je Borisovi?“Rychle jsem vyskočil z kabiny a snažil se otevřít překryt, jenže s tím nešlo hnout, Boris ležel v kabině a nehýbal se, bál jsem se, že ho zabili, ale letoun nehavaroval, měl by být na živu, jistě je jen zraněn, asi 100m od nás byl dům a běžel k nám muž s ženou, muž přinesl ocelovou páku se kterou se podařilo dostat dovnitř, Boris brzy na to přišel k sobě, nedaleko od nás ležel Messerschmitt, na který jsem střílel jako první, přistál na břicho, jeho ocas byl odlomený, pilot musel přežít, kokpit byl otevřený, německého pilota jsme však nemohli nikde najít, kdyby byl vážně zraněný, byl by tu, mysleli jsme, že unikl, později se muž šel podívat do lesa, našel tam němce viset na borovici, skoro až na špičce, byl mrtev, tvrdý náraz ho musel vymrštit ven, pokud se nouzové přistání nezdařilo, lámaly se kosti a páteř, piloti umírali okamžitě.
Naše letiště bylo 150km od tohoto místa, které bylo v odlehlé oblasti, silnice byly ve špatném stavu, takže nám trvalo týden, než jsme dorazili na základnu, kromě toho, Boris měl zlomené rameno a já opět poraněnou nohu. Při návratu na letiště, jsme se vydali na štáb pluku, velitel Mardovtsev nás nemohl poznat, byli jsme neoholení a obleky měli roztrhané, říkal, že můj bratr bude mít ohromnou radost, upadl prý do depresí a každý den se ptá, jestli o nás nepřišly zprávy, měl obavy z toho, jak se podívá svým rodičům do očí a řekne, že jeho bratr zemřel před jeho očima a on mu nijak nepomohl.
Dělali jste si kresby na letadla?
Velitel naší letky major Chernov měl 200 bojových letů, v tomto období to bylo hodně, velitel pluku mu nařídil, namalovat na trup svého letadla orla, který držel disk s číslem“200“. Jako následek to mělo ten, že když ho němci viděli, snažili se ho sestřelit jako první. Chernov byl nakonec zabit v Baltském moři, před mýma očima. To vše se stalo v srpnu 1944. Naše eskadra vzlétla na bojovou misi, rozdělili jsme se na dvě skupiny, Chernov vedl první a Kuchin druhou, v té jsem letěl já. Brzy jsme překročili frontovou linii a připravovali se k útoku na tanky, operátor pluku, který byl v první linii nám řekl:“Hrbáči, zůstaňte na příjmu, ve vaší oblasti je početná skupina německých stíhačů!“. Letěli jsme ve výšce 1200m, vizuálně byly zjištěny dvě skupiny německých stíhačů, jedna v 5000m a druhá v 6000m, letěli paralelně, byly daleko, asi 5km, pouze několik malých bodů ve vzduchu, body se postupně zvětšovaly, najednou, polovina z nich začala útočit na naší první skupinu, vůdce německých stíhačů byl zřejmě expert, zahájil dlouhou palbu na letoun Chernova, jeho letoun zachvátily plameny, naklonil se doleva a šel do vývrtky. Chernov zde zemřel, když si to uvědomil náš stíhací doprovod, přešel do boje, ale bylo už pozdě. Pokračovali jsme v útoku, své poslání jsme splnili. Chernov se zřítil do močálů, po válce ho hledali, ale marně, dokumentů předložených k jeho dekoraci dvojnásobného Hrdiny Sovětského svazu bylo mnoho, nakonec ji ale neobdržel.
Orel z trupu Chernova Il-2.
Jaká byla příprava a taktika střelců?
Především bylo důležité znát německé letectvo, siluety, technické a taktické vlastnosti stíhačů-zbraně, bojovou taktiku při útoku na šturmovik a tak dále. Bylo nutné také zvládat koordinaci mezi pilotem a střelcem. Například můj bratr, byl to nejlepší střelec v našem pluku, sestřelil mnoho stíhačů. V bitvě se choval velmi chladnokrevně, byl zkušený a zkušenost je všechno, nezkušený střelec, když vidí útočící stíhačku, znervózní a spustí palbu předčasně, z velké vzdálenosti, dokonce i z 2000m. Je to pud sebezáchovy, který je v lidské povaze, ale znamená to smrt. Proč? Zaprvé, proto, že vaše střely informují o vaší pozici, zadruhé, jste střelbou z dálky vyplýtval mnoho munice, palbou z dálky můžete nepřítele poškodit, ale nikdy ne sestřelit, bylo pravidlem, že sestřelováni byli piloti, jejichž střelci byli nováčci, byla to čistě otázka psychologie. Střeleckým expertům se podařilo dostat až na konec války. Útočník ví, že se střelec bojí a pokud začne střílet dříve než je to nutné, je to faux pas. Německá esa nestřílela z velké vzdálenosti, přišly velmi blízko a pálily na jistotu. Němci dobře věděli, pokud střelec zahájil palbu příliš brzo, je to nováček a mohli bezpečně zaútočit, útočilo se proto na letouny, jejichž střelec byl“v prváku“.
Kdo byl nebezpečnější nepřítel, stíhači nebo flak?
Stíhači, pokud na vás stíhač vede útok, znamená to, že němec není nováček, ale je eso. Je to proto, že němci s menší úrovní připravenosti se báli na Il-2 útočit, báli se útoků ze všech úhlů, zvlášť ne frontálně, stíhači nikdy na Il-2 neútočili zepředu, zde má šturmovik velmi silné zbraně, preferovaný úhel útoku byl zezadu a pod, střelci nemohli tento prostor pokrýt.
Jak probíhala koordinace mezi pilotem a střelcem?
Měli jsme interní komunikační zařízení, používali jsme několik slov ke koordinaci našich akcí, pochopili jsme, že dvojice měla být soudržná, jednali jsme podle situace a každý věděl co má dělat, například když jeden z nich zahlédl nepřátelské stíhače, informoval ostatní:“Vidím stíhače“X“ve výšce“Y“, my jsme byli navíc nuceni podat zprávu o typu letadla.
Jaký byl vztah mezi ztrátami, které utrpěli střelci a piloti?
U střelce byla pravděpodobnost úmrtí přibližně dvojnásobná ve srovnání s pilotem, kokpit byl silně obrněný, ale ve střelecké kabině byl pancíř pouze na podlaze, zbytek byl nechráněný. Střelci umírali více i proto, že útoky byly prováděny většinou jen zezadu, o frontálním útoku jsem nikdy neslyšel.
Jaká byla taktika šturmoviku při útoku na pozemní cíle?
Pikovali jsme rázně, utvořili jsme kruh ve výšce 200-600m, v závislosti na druhu cíle a oblačnosti v oblasti. Každý pilot si vyhlédl svůj cíl a začal útočit, klesali jsme prudce, pilot odhodil bomby a rakety RS, následně útočil kanony a kulomety, skončili jsme po 3-4 průletech. Napadali jsme cíle v první linii-pěchota, dělostřelectvo, baterie minometů, rozhodnutí zaútočit na daný cíl, vydal velitel letky či velitel skupiny, také jsme napadali druhou obrannou linii-samohybné a polní dělostřelectvo, koncentrace vozidel. Naše útoky na frontě koordinoval za pomoci rádia návodčí, byl to důstojník pluku nebo divize, usnadňoval nám najít cílové souřadnice, v případech, kdy jsme neměli žádnou navigaci ze země (oblast útoku může obsáhnout několik kilometrů a poskytovatel naváděcí kontroly nedosáhl na celou oblast), pak rozhodnutí vydával vůdce skupiny, vybral cíl a vydal rozkaz:“Následujte mě!“. Vůdce skupiny provedl útok a my jej následovali, proběhlo několik útoků, kdy jsme postupně útočili na cíle, které přežily první vlny, pak následovalo zhodnocení způsobených škod, jestliže tam nebyly žádné další cíle, tak jsme se přesunuli do jiné oblasti spotřebovat zbylou munici.
Měli jste vždy stíhací doprovod?
Vždy, někdy s námi naše eskorta startovala z letiště, jindy se k nám připojila ve vzduchu, normálně měli stíhači letiště blíže k přední linii, asi 30-50km, blíže než šturmoviky, takže jsme se s nimi setkávali cestou k linii.
Byly případy, kdy doprovod zanedbal ochranu šturmoviků?
Nikdy, kdyby se to stalo, pilot stíhačky by byl souzen u válečného soudu.
Prováděli jste mise“volný lov“?
Ne, neprováděli jsme“volný lov“, úkoly takového zadání jsme nedostali, dříve se“volný lov“létal, ale existovaly zvláštní mise, kdy bylo takticky nutné vyslat jen jeden pár Il-2, tohle létali nejzkušenější piloti.
Létalo se někdy taky bez střelců?
Létání bez zadního střelce bylo kategoricky zakázáno, ale byly chvíle, kdy byl střelec nahrazen někým jiným (když byl zraněn či nemocen), ostatní lidé měli kurz tělesné výchovy a speciální taktiky, takže někdy byla střelecká pozice obsazena mechaniky, techniky, zbrojíři atd…, někdy létala i naše děvčata, bylo jich u nás 8, dvě z nich dostaly tu možnost, bylo to na Krymu, například Tonja Tonenko, dnes žije v Minsku, měla 12 bojových letů. Řeknu vám, že na pozici střelce se nedostal jen tak někdo, před přidělením osoby, která žádala o souhlas, se prověřovala úroveň připravenosti, byli to lidé, ne pytle s pískem.
Co si myslíte o kontrole výsledků útoků?
Kontrola byla dvojí, letadla byla vybavena fotokamerami, a měli jsme pověřeného pozorovatele, obecně platilo, že ještě před návratem na základnu, jsme již znali předběžné výsledky našich útoků, večer, během večeře nám velitel pluku oznámil konečné výsledky všech útoků provedených během dne.
Cítil jste strach před letem?
Strach je velmi široký pojem, člověk může mít strach i z kočky, jestliže na něj náhle skočí, jindy se bojí vraha, který jej napadne s nožem, někteří byli nervózní a nakazili všechny nováčky:“Co mě tam čeká? Přežiju to?“. Důležité bylo neztratit kontrolu a vždy sledovat vzdušný prostor, nepozornost jste mohli zaplatit životem. Zkušení piloti nemysleli na smrt, byli zaneprázdněni svým posláním, úkol byl dokončit misi, když se něco pokazilo, nebylo to nic neobvyklého, když někdo zemřel, ti co jej znali ho oplakávali, ve válce docházelo k smrti ve velkém, zvykli jsme si, smrt byla rutina, byli jsme ve válce.
Měli jste předtuchy a byli jste pověrčiví?
Technický personál vymýšlel nějaký divný věci, ale posádky v našem pluku takové nesmysly neřešily.
Co dodávky náhradních dílů?
V tomto ohledu jsme neměli žádné potíže, měli jsme vše, v potřebném množství i kvalitě, byli jsme zásobováni vším, co bylo třeba, pokud by někdo něco zanedbal, smažil by se u soudu.
Strava byla uspokojivá?
Jídlo bylo dobré, především velmi dobře byli stravováni piloti šturmoviků, práce pilota Il-2 byla ve srovnání s jinými druhy letectví nejtěžší, pilot šturmoviku byl elita letectva, takže nepamatuji žádné problémy v oblasti stravování. Jedli jsme v jídelně s piloty, velitel pluku seděl v čele stolu s jeho sekundanty, obsluhu zajišťoval prapor letištní údržby, když jsme vstoupili do jídelny, vše bylo již prostřeno, na stole byla vodka, stručně se analyzovala naše denní činnost a zmínili se případné objeti ještě před večeří, po snídani jsme často šli rovnou na letiště.
Jaký byl Il-2 ?
Neexistovalo letadlo, které by se mu podobalo, ve své třídě bylo nejlépe vyzbrojené a odolné, žádné letadlo na světě nemohlo být zaměněno s Il-2, pokud se jedná o bojové schopnosti, zbraně, taktiku a potencionální účinnost. Němci neměli nic podobného, měli sice Ju-87, ale ten se šturmovikem nemohl srovnávat.
Jak jste používali rakety?
Střely RS byly účinné, zejména“Kaťuša“. Byly uloženy ve křídlech, které dokázaly nést až 24 kusů, účinné byly proto, že se odpalovaly z krátké vzdálenosti, 200-300m od cíle, škody nadělaly velké, němci se našich“leteckých Kaťuší“obávali mnohem více než těch odpalovaných ze země, výbuch byl velmi silný. Zásah čehokoliv měl požadovaný efekt, bojovali jsme v přední linii a ta byla plná odlišných cílů.
Co byste řekl k rádiu?
Vysílače byly instalovány v letounech velitelů, ostatní měli jen přijímače, nemohli jsme kontaktovat zem, to ale nebylo nutné, tento úkol měl vůdce, navzdory tomu jsem slyšel veškerou komunikaci a byl jsem si vědom situace ve vzduchu, věděl jsem, kdy jdeme do útoku. Byl jsem si všeho vědom.
Jak byl střelec vybaven v kabině?
Plátěné sedadlo-široký pás, vnitřní interkom pro komunikaci s pilotem, kulomet, to je vše.
Používali jste zimní kamufláž?
Ne, neviděli jsme v tom žádný smysl, také jsme létali v zimě, ale bez maskování, malování letounu by dalo mnoho práce, letadla přišla z továrny ve standardní kamufláži a s tou jsme létali po celou dobu životnosti. Letouny létaly s letním maskováním celý rok, byl to masový jev.
Podílel se velitel pluku na bojových akcích?
Velitel pluku nelétal, nebylo to třeba, měl spoustu důležitějších úkolů, na konci války mu byla udělena hvězda Hrdiny Sovětského svazu. Náš velitel začal bojovat již v roce 1941, létal první bojové lety v subarktické oblasti v okolí Leningradu a u Moskvy. Náš politruk byl stíhač, ale nikdy nelétal, respektovali jsme to. Pokud by velitelé létali, musel by mu pilot přenechat své letadlo, žádné stroje nebyly v záloze, navíc ztratit velitele pluku v akci nebylo to samé jako ztratit nováčka, nahradit velitele pluku bylo velmi obtížné, je ale pravda, že u stíhacích pluků se tomu tak dělo, to je ale již jiný případ.
Viděl jste někdy tvář svého nepřítele?
Nemohl jsem vidět tváře, pěchota se kryla v zákopech, oni nemohli zas vidět naše tváře, pilot má helmu a brýle, ty zkreslují obraz, je těžké zahlédnout tváře, můžete vidět postavu, hlavu, ale tvář ne.
Děkuji Vám.
saldy
.
.
.
.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
