G. M. Rjabuško 1/2
26. 3. 2011
G. M. Rjabuško bojoval během války proti německému fašismu, Byl ve stejném pluku od prosince 1942, sloužil v příkladným způsobem a plnil přiřazené úkoly. Podílel se na mnoha zničujících bitvách a v mnoha případech ukázal sílu, odhodlání a schopnosti, tím zasadil nepřátelským vojákům a strojům velké ztráty. Během četných vítězství prokázal velkou odvahu jako pilot šturmoviku.
Již po obsolvování 54 úspěšných bojových misí proti nepříteli, Rjabuško získal 4 vysoké státní ocenění, které se následně rozrůstaly.
Od srpna 1942 uskutečnil mnoho úspěšných bojových letů, kdy zaútočil na nepřítele, aniž by ztratil byť jen jednou své letadlo. Všechny bojové výpady byly provedeny na Il-2.
Během války Rjabuško osobně způsobil nepříteli tyto ztráty: Zabití 280 vojáků a důstojníků, 48 vozidel, 9 povozů a 29 koní, 30 vozů, rozbil a spálil 23 domů, zneškodnill 22 velkých i malých opevnění, zničil 10 polních děl, 12 protiletadlových děl, 18 protiletadlových zbraní malé ráže, 32 protitankových děl a 24 minometů různých ráží, 3 letadla zaparkovaná na zemi, zničil explozí 2 lokomotivy a 28 aut ve skupině sestávající z celkem 8 IL-2, eliminoval železniční konvoj složený z 40 vozů, způsobill 6 velkých požárů v oblasti umístění nepřátelských vojáků a vybavení, odstranil 3 sklady munice a 3 sklady s potravinami, 1 mobilní dílnu, 2 tanky a 1 dopravní člun, vyřadil 1 dřevěný most.
Zmíněné zásluhy byly v těchto misích:
17/05/1943, během bombardování a útoku na nádražní konvoj vozů v oblasti Masselskaya eliminoval 4 vozidla, zabil až 10 nepřátelských vojáků a důstojníků.
20/06/1944, během přestávky při obraně nepřítele na řece Svir , Rjabuško eliminoval přímým dopadem bomb sklad munice, 2 auta, 3 požární vozidla a neutralizoval flak malé ráže , zabil až 12 nepřátelských vojáků a důstojníků.
24/07/1944, zaútočil na dělostřelecké pozice nepřítele a vyřadíl 2 polní děla, 2 minomety, zabil až 10 nepřátelských vojáků a důstojníků.
03/08/1944, zaútočil se skupinou 6 Il-2 na dělostřelecké pozice nepřítele a vyřadíl 3 polní děla, zabil až 10 nepřátelských vojáků a důstojníků..
Na konci tohoto útoku byla skupina napadena stíhači, v této bitvě sestřelil 1 "Curtiss-75." Rjabuschko byl zraněn a letoun poškozen od flaku, přesto jej dovedl zpět na letiště.
07/10/1944, během útoku na nepřítele zničil 3 nákladních vozidla, 1 flak na korbě vozu a zabil až 8 nepřátelských vojáků a důstojníků.
21/10/1944, během útoku na nepřítele vyřadil 2 minomety s osádkou, 1 polní dělo, zabil až 10 nepřátelských vojáků a důstojníků.
16/01/1945, během útoku na nepřítele zničil 1 polní dělo, 2 vozidla a zabil až 10 nepřátelských vojáků a důstojníků.
Ve stejný den útokem na nepřátelské dělostřelecké pozice na silnici PAZLOVO-TSEJANUV zničil děla polního dělostřelectva, 2 auta a zabil až 8 nepřátelských vojáků a důstojníků.
17/01/1945, skupina 10 Il-2 zaútočila na skupinu děl malé ráže, železniční vozy, zabil 4 až 8 nepřátelských vojáků a důstojníků.
Ve stejný den, při útoku na dopravu nepřítele zničil 2 vozidla a 4 vozy s nákladem,1 flak malé ráže, zabil až 10 nepřátelských vojáků a důstojníků.
19/01/1945, během útoku na nepřítele ve skupinách po 4 Il-2 zničil 2 vozidla a 3 nákladní vozy, zasáhl skladovanou munici,pozorována velká exploze, až 8 vojáků zabito a důstojníků nepřítele.
20/01/1945, během útoku na nepřítele zničil 2 vozidla, 2 nákladní vozy, 1 polní dělo a zabil až 8 vojáků a důstojníků.
Ve stejný den v oblasti eliminoval 3 vozidla, 2 reflektory, zapálil místo soustředění vojsk a zařízení nepřítele a zabil 10 nepřátelských vojáků a důstojníků.
31/01/1945, během útoku na nepřátelské vojáky zlikvidoval 2 budovy, neutralizoval 1 flak malé ráže a zabil až 10 vojáků a důstojníků nepřátele.
Ve stejný den, během útoku na nepřítele zničil 1 budovu, 1 auto, 3 koně a zabil až 8 nepřátelských vojáků a důstojníků.
10/02/1945, během útoku na nepřítele zničil 3 vozidla, 2 reflektory zapálil místo s koncentrací vozidel a zabil až 8 vojáků a důstojníků nepřítele.
11/02/1945, zaútočil na nádraží Konitzer, založil 2 požáry na soustředění vozů, zničil 2 auta, 1 malorážní flak a až 6 nepřátelských vojáků a důstojníků.
Ve stejný den, zaútočil na mechanizovaný konvoj, zničil 2 vozidla, 2 nákladní vozy, 3 koně a zabil až 8 nepřátelských vojáků a důstojníků.
13/02/1945, během zaútočil na dopravní kolonu, vyřadil 4 auta, 1 tank a zabil až 8 nepřátelských vojáků a důstojníků.
Ve stejný den, 3 km severně od města Tukhel zničil 1 malorážní flak, 2 další flaky a zabil až 8 nepřátelských vojáků a důstojníků.
13/02/1945, zničil 4 auta, 1 budovu a neutralizoval 1 flak.
20/02/1945, zaútočil na koncentraci nepřátelských vojsk, vyřadil 3 auta, 1 malorážní flak a zabil až 10 nepřátelských vojáků a důstojníků.
25/02/1945, zasáhl 1 nádrž, 2 auta, zabil až 10 nepřátelských vojáků a důstojníků.
28/02/1945, při útoku na zařízení nepřítele vyřadil 1 lehký flak, zabil až 10 nepřátelských vojáků a důstojníků.
01/03/1945, v oblasti města zničil 1 vozidlo, 1 lehký flak, zabil 3 koně a až 8 nepřátelských vojáků a důstojníků.
15/03/1945, během útoku na zařízení nepřítele zničil 1 lehký flak, založi 2 požáry v prostoru umístění nepřátelských vojáků a vybavení , zabil až 10 nepřátelských vojáků a důstojníků.
Ryabuško svedl 9 soubojů se stíhači nepřítele, žádnému se jej nepodařilo sestřelit.
V mnoha případech poskytl významnou pomoc svým spolubojovníkům, odvážně se pouštěl do ničení nepřátelského flaku, čímž velmi přispěl k dosažení splnění mise.
Všechny výsledky a zásahy byly potvrzeny posádkami ostatních Il-2, doprovodnými stíhači a fotodokumentací.
Rozhovor s G. M. Rjabuškem
Na jakém typu letadla vás učili na akademii? Kolik času a s kterým typem letounu jste trávili, kolik hodin jste nalétali a byl výcvik dostatečný?
Počátkem války naše škola prošla velkými změnami, v srpnu přišel rozkaz, aby 60 nejlepších kadetů bylo přeřazeno do skupiny pro speciální přípravu, mezi nimi vybrali i mě, byli jsme posláni na letiště u města Plastunovskaya, později jsem si uvědomil, že zvláštní kurz byl stejný, jen více intenzivní. Velitelem naší letky byl kapitán Alifanov. Můj letový instruktor byl Gusev. Po příjezdu nás rozdělili do skupin po 8-9 kadetech. Nejprve jsme se učili na UTI-4, byl to dvousedadlový cvičný letoun, který sloužil pro výcvik pilotů na I-16, absolvoval jsem s instruktorem asi 15-16 letů, pak už jsem létal sám na I-16. I-16 byl letoun který vyžadoval přesnost a bylo velmi těžké jej řídit, taky neuměl automaticky vysunout podvozek, ještě dnes si podrobně pamatuji nepříjemné úkony spojené s ovládáním podvozku. S I-16 jsem udělal asi 10 letů kolem letiště, poté následovaly i akrobatické manévry, nevím, už co to bylo za verze, měly 2 synchronizované ShKAS, i my kadeti jsme pochopili, že letoun je již zastaralý, doufali jsme, že bude dodáno modernější vybavení.
Studium bylo velmi rychlé, při letech jsme stále pilovali akrobacii, teprve na konci přišly střelby ale terčů bylo velmi málo, nalétal jsem asi 16-20 hodin, již v prosinci 1941 jsem akademii ukončil v hodnosti seržanta a dostal licenci na pilota stíhačky. Je zřejmé, že výcvik od července do prosince byl nedostatečný, obzvláště když jsme se měli postavit ostřílené Luftwaffe a strojům jakým byl Bf-109, úspěšně připravit pilota v tak krátké době je prostě nemožné, nebyli jsme připraveni na to, jaké peklo nás čeká ve vzduchu i na zemi ale nám se zdálo, že jsme připraveni a jsme piloti na“úrovni“. Začala distribuce kadetů k jednotlivým plukům, když najednou přišel naléhavý rozkaz k evakuaci školy, přesunuli jsme se do města Krasnodar Pugachyov, někteří kadeti, včetně mě, nedostali příležitost k odchodu a tak jsme zůstali v akademii. Zůstali jsme tam až do března 1942, pracovali jsme na dalším výcviku a poté nás 11 osob odjelo do Moskvy. Jeli jsme vlakem, cesta byla pomalá a náročná, s častými přestupy. Moskva byla zatemněná a ponurá, všude na ulici byly hlídky, ale pomohly nám najít velitele z VVS. Následně nás přiřadili k 7. Letecké armádě, potažmo k jednotlivým plukům, někteří kolegové šli společně se mnou.
Jaké to bylo u pluku 7.Letectva?
Byl jsem přidělen k 828.ShAP, který byl dislokován na letišti Poduzhemye, asi 10km od města Kem. V té době byl pluk smíšený a byl nový, tj. byl vytvořen nedávno, byl vyzbrojen stíhacími I-16, I-153 a I-15bis, smíšený říkám proto, že I-153 natož I-15bis v té době už nebyly považovány za stíhače, nyní chápu, proč pluk byl vybaven tím čím byl, v prvním roce války byly dodávky velmi problematické. V pluku nás tehdy přijali velmi srdečně, bylo to díky veliteli pluku, měl hodnost majora a již měl titul Hrdiny Sovětského svazu. Po příchodu jsme utvořili nástup, velitel Krasnoludskyj se nám podíval do očí a přísně řekl:”Gratuluji k příchodu do pluku, posily budeme naléhavě potřebovat ale před odchodem do bitvy budete ještě muset nabrat sílu a studovat”. Pravdou bylo, že náš vzhled byl nešťastný, byli jsme všichni velmi hubení, na akademii byl nedostatek jídla a po dlouhé cestě jsme téměř nic nejedli. Po válce Krasnoludskyj řekl:”Když jsem se na vás podíval, bylo to smutné, někteří byli ještě děti! Jak jsem vás mohl poslat do boje? Kdybych to udělal, všechny by vás zabili”.
To byl náš příchod k pluku, začali jsme studovat mapy oblasti, která se týkala našeho nasazení a celkovou situaci na frontě. Začali jsme se seznamovat s I-153 a I-16, protože tyto letouny byly pro nás neznámé. Dostávali jsme také kvalitní stravu, to se s akademií opravdu nedalo srovnat. Nezasahovali jsme do plánování bojových letů, pouze jsme studovali, bojové mise létali pouze staří mazáci, veteráni. Když už jme byli skoro u konce naší přípravy, přišel rozkaz vyslat skupinu pilotů do města Onega k výcviku na letoun P-39 Airacobra, většina mladých letců, včetně mě, se připojili k této skupině, Byli jsme velmi rádi, i když se nový letoun teprve připravoval ke službě v SSSR, byl vysoce hodnocen jako rychlá a mocná zbraň. Výuku základů použití této zbraně měl na starosti slavný hrdina ze španělské války plukovník Zykanov. Zykanov na nás udělal dojem již svým vzhledem, měl na sobě španělský oblek plný kapes, švů a lesklých knoflíků, kromě toho nosil vždy klobouk. Byl to pestrý charakter a pro sprosté slovo nešel nikdy daleko, nikdo ale nemohl říci, že by ho urazil. Byl to vynikající pilot a hrdina. Začali jsme tedy studovat”Kobru”, každý z nás již absolvoval let v dvoumístné verzi a nyní jsme se připravovali k letu solo, v tom přišel rozkaz aby se naše skupina okamžitě vrátila ke svému pluku, bez dalšího vysvětlení....o rozkazech se nediskutuje, byli jsme velmi nešťastní.
Nastoupili jsme zpáteční cestu vlakem a vystoupili zpět ve městě Kem. Na nádraží jsme zahlédli další vlak, byl naložen draky letadel a vedle nich uložená křídla, chvíli jsme se dohadovali co je to za letouny, někdo řekl, že to je”šturmovik”ale nebyli jsme zcela přesvědčení, více nás to nezajímalo, ve válce neustále někam jezdí vlaky s neznámými zbraněmi na neznámá místa, měli jsme jiné starosti. Po příchodu k pluku jsme stáli před novinkami, náš pluk se stal čistě”bitevní”, byl připraven přijmout Il-2, které jsme již potkali ve stanici a byl již transportován na letiště k montáži, právě dorazila i brigáda techniků z továrny, na stíhače jsme mohli zapomenout. Někteří mí přátelé si začli okamžitě ztěžovat a sepisovat žádosti k přeřazení ke stíhacím plukům, některým žádostem bylo vyhověno, ostatní se časem uklidnili. Já jsem tuto zprávu přijal s klidem, je to můj způsob myšlení, nikdy nemůže být tak špatně, aby nebylo ještě hůře. Nenechal jsem se událostí unést a teď mohu říci, že jsem měl štěstí, byla to správná volba, moji kolegové, kteří odešli ke stíhačům, takové štěstí neměli, během několika měsíců všichni zemřeli v boji s německými stíhači. Takže se náš pluk učil létat s Il-2.
Jaký typ Il-2 jste dostali, jedno či dvoumístné, jak na tom byly z výroby?
Myslím, že byly z Gorkeho továrny, z počátku jsem byl dost překvapen, jak nekvalitní povrch měly, povrch byl drsný, všude vystouplé nýty, zdálo se, že během výroby nikdo nevěnoval velkou pozornost povrchové úpravě, tedy aerodynamice obecně. Při prohlídce jsem začal nejdříve zkoušet způsob použití Il-2 v boji, hlavně proto, že taktika pro pozemní boj byla v našem pluku dobře známá, Čajka a Bis se používaly výhradně k tomuto účelu. Dvoumístné verze jsme neměli, museli jsme improvizovat, před prvním letem jsme měli”vysoce kvalitní” přípravu na zemi, prostě jsme dlouhou dobu seděli v kabinách a nacvičovali let, nakonec jsme to vyřešili následovně-odstranili jsme jednu zadní nádrž a tím se vytvořil prostor pro sedadlo za pilotem, dali jsme tam posez kde seděl velitel pluku a koordinoval odtamtud pilota, dotýkal se jeho ramen a křičel za letu do ucha. Každý z nás takto absolvoval několik prvních letů a neměli jsme žádnou nehodu, naučit se Il-2 zvládat ve vzduchu nás nestálo příliš úsilí.
Vzpomínám si na svůj první let do nejmenšího detailu, velmi jsem se soustředil na řízení, byl to dokonalý let, určitě ten nejlepší v mém životě, jak během vzletu, letových manévrů, tak přistání, velitel pluku byl překvapen jak jsem vše dobře zvládl, řekl tenkrát:”Dobrá práce Grigoriji”! Později jsem poznával, že řízení těžkého Il-2 bylo mnohem snažší oproti mouše I-16, ten kdo zvládl I-16, neměl s Il-2 žádné potíže. Po několika letech jsme přistoupili k cvičným střelbám, na polygonu jsme odhazovali bomby a stříleli na terče, perzonál polygonu přitom hlásil, zdali jsou zásahy uspokojivé a cíle byly zničeny, já osobně měl dobré výsledky, mnozí však potřebovali ještě více cviku, krátce na to byl již náš pluk považován za způsobylý pro bojové mise. Rozkaz k první bojové akci na sebe dlouho nenechal čekat. Při první misi si mě velitel Krasnoludskyj vybral jako svojí dvojku, velmi mě to překvapilo, bylo tam mnoho zkušenějších a já byl stále začátečník, myslím, že to bylo proto, že jsem dobře létal ve formaci, později když jsme spolu letěli, nikdy jsem ho bez ohledu na manévr neztratil. Jednalo se o útok na přední linii v oblasti Uhta. Bylo nás 6 nebo 8 a letěli jsme po dvojicích. Moje dojmy? Řeknu to upřímně, nic jsem neviděl, neuměl jsem rozlišit ani zákopy, natož cíle, víte, že jste v první linii a máte přehlednou mapu, skutečnost na zemi je ale velmi odlišná, vše co vidíte, jsou kopce a pár děr, později, když jsem nabral více zkušeností, mé oči podobně jako u stíhačů byly již vycvičené, naučil jsem se velmi dobře rozpoznávat pozemní cíle, uměl jsem jasně rozlišit zákopy, opevnění, protiletadlové zbraně, cesty a vozy, vše do nejmenších detailů. Při letu jsem jen kopíroval akce velitele, otevřel pumovnice, já taky, šel se steč, já za ním, odhodil bomby, já odhodil ty své, palbu z kulometů jsem zaměřil na stejné místo jako on. To byla má první mise, velitel mi po návratu poděkoval za úsilí a popřál mnoho štěstí. Poté jsme začali provádět bojové mise často, někdy jsem létal jako zástupce velitele eskadrily, poté jsem byl povýšen a létal jsem jako velitel, s každým dnem jsem nabíral zkušenosti a na konci války už byl pro mě let s Il-2 jako jízda na kole.
Slyšel jste už někdy komentář jiných veteránů z 828.ShAP, že pro pozemní útok byla Čajka lepší než Il-2, ptám se proto, že existuje i řada dokumentů, které také toto tvrzení naznačují a obecně tato letadla utrpěla menší ztráty po boji.
Ne, nezaznamenal jsem, že by někdo litoval přechodu z I-153 na nové Il-2. Pokud jde o lepší schopnost přežití Čajky, nebudu tvrdit, že to není pravda, je jasné, že Čajka má lepší ovladatelnost, také plocha pro zasažení je dvakrát menší, musíte ale brát v úvahu něco jiného, palebná síla Čajky byla s Il-2 nesrovnatelná, kromě toho Il-2 nesl mnohem rozmanitější výzbroj, v důsledku toho byly škody způsobené Il-2 v průběhu jedné mise mnohem vyšší než s Čajkou a nikdo z nás žádnou nostalgii necítil, každý chtěl tvrdě bojovat s nepřítelem, kterému Il-2 zasazoval mnohem bolestivější rány.
Kolik letounů jste měli v puku, byly některé v záloze?
40, 3 eskadrily, v záloze nebyly žádné letouny.
Byly rozdíly mezi letadly z různých závodů, nebo mezi různými sériemi? Kvalita, výzbroj atd...?
Nepamatuji si, odkud jsme letouny dostávali, kvalita, technické a taktické vlastnosti se nelišily. Všechny byly stejné, musím ale říci, že postupem času se kvalita zvyšovala, zlepšovala se i konstrukce. Nedříve poskytli dvoumístné stroje a lepší motor, povrchová úprava se výrazně zlepšila, v roce 1944 přicházely série kde byl i střelec chráněn proti projektilům, nakonec přišla Il-10, bylo to vynikající a kvalitní letadlo, bylo nasazeno až po válce, já celou válku řídil jen Il-2.
Snažil se váš pluk nějak zlepšit povrchovou úpravu? Např. Broušením či lakováním?
Ne, nevadilo nám to, byly to bitevní letadla, můžete nalakovat co chcete ale proti stíhačům vám to není stejně nic platné a při pozemních útocích jsme rychlost moc nepotřebovali.
Kolik letadel jste pilotoval? Kolik bojových letů jste absolvoval?
Celkem jsem provedl 111 bojových letů ve třech strojích, více jak 80 z těchto letů bylo na dvoumístné verzi, nikdy jsem nebyl sestřelen a vždy jsem se vrátil na základnu, několikrát ale bylo letadlo poškozeno. Myslím s trochou štěstí mohly Il-2 absolvovat 50 bojových letů, ale obvykle to bylo méně jak 50, v průměru přežily 30-40 bojových letů.
Jak hodnotíte kabinu? Výhled, vybavení? Jak pravdivé je podle Vás tvrzení o špatném výhledu z kabiny?
Pilot měl velmi dobrý výhled z kabiny, hlavně dopředu i boční výhled, všechny ty příběhy o vyditelnosti jsou nesmysl. Il-2 měl velmi špatný výhled dozadu, zadní pancíř nebyl průhledný, to v boji vadilo, i když musím říci, že v zadním pancíři byly okýnka ale byly téměř nepoužitelné. Zadní výhled byl lepší u dvoumístné verze ale pozorování zadní polosféry byl úkol střelce. V kabině byl dostatek přístrojů pro denní lety za normálních povětrnostních podmínek, nástroje pro navigaci a řízení chodu motoru, od roku 1944 i radiokompas ale neprováděli jsme mise v noci či nepříznivém počasí.
Byly Il-2 vybaveny kyslíkovým inhalátorem?
Ne, nebyly tam žádné inhalátory.
Byla kabina pohodlná, jak jste se tam cítil?
Kabina byla velmi pohodlná a široká. Všechny ovládací prvky byly na dosah ruky, všechno bylo velmi přístupné, plyn, ovládání nastavení vrtule, všechno velmi ergonomické, spouště na rukojeti se dali ovládat jednou rukou, sedadlo bylo nastavitelné.
Jak to bylo s otvíráním překrytu kabiny?
Vím na co narážíte, původně tam byla pogumovaná rukojeť hruškovitého tvaru, visela na kabelu, stávalo se, že někdy upadla a překryt nešel otevřít, u našeho pluku byly asi 2 takové případy, později se toto ovládání změnilo, obecně ale platilo, že překryt byl spolehlivý, pokud nebyl pilot či střelec zranění, bylo opuštění kabiny snadné.
Jak bylo obtížné s Il-2 létat?
Pilotáž Il-2 byla velmi jednoduchá, ne jako u I-16, nebyly potíže ani při vzletu či přistání, podvozek byl silný a odolný, velmi stabilní při pojíždění, když se začla poskytovat ochrana i pro střelce, báli jsme se, že zvýšená hmotnost zhorší ovladatelnost, naše obavy se však nenaplnily, Il-2 odpustil i velké pilotní chyby, létat s ním bylo snadné. Byl jsem rád, že jej mohu pilotovat, dostal mě vždy i ze složitých situací domů.
Používali piloti ramenní popruhy?
Vždy, oba ramenní popruhy a ještě kolem pasu.
Byl Il-2 vybaven přijímačem a vysílačem? Co spolehlivost?
Absolutně všechny Il-2 byly vybaveny rádiem ale většina pouze přijímačem, když jsem byl povýšen do vedení skupiny, dostal jsem i vysílač, v druhé polovině války byly vysílačem i přijímačem vybaveny všechny Il-2. Nepamatuji si model rádia ale pracovalo dobře a zajišťovalo dobrou komunikaci jak mezi piloty tak s radisty na základně, byl to nesmírně důležitý nástroj v boji.
Jak jste rádio používali v boji, jaký vliv mělo na taktiku?
V první polovině války, kdy se linie moc nehýbaly, jsme rádio moc nepoužívali, používali jsme více taktiku“volného lovu”, či útoky na předem určené cíle, později, když měly linie větší dynamiku, bylo rádio používáno usilovněji, vysílali jsme expertního pilota, který byl ve spojení s pozemními jednotkami a koordinoval akce Il-2 s bojem na zemi. Také byly případy kdy jsme byli přesměrováni přímo ve vzduchu, např. z důvodu špatného počasí.
Co používání bomb, jaká byla maximální hmotnost, používali jste PTAP, jaké bomby jste používali?
Normálně jsme používali 100Kg bomby, 4 FAB-100, zakotveny v pumovnicích, říkalo se, že Il-2 mohou nést 2 FAB-250 ale pokud se dobře pamatuji, nikdy jsme je nepoužívali, maximální pumový náklad byl 600Kg, říkali jsme tomu“Stalinovo břemeno”, letoun byl na vzletu přetížený, měl 4x 100Kg bomby, 2 v pumovnici a 2 zavěšeny vně, plus 6x RS-82 rakety, dále zátěž v podobě munice pro kulomety a kanony, takto létali pouze zkušení piloti. Do bomb byla instalována rozbuška TN-34 s časovačem 0-34 sekund, nastavitelný dle potřeby, v našem pluku jsme jej nikdy nedávali na méně než 5 sekund zpoždění. Pro útoky na lodě jsme používali speciální 100Kg pumy ale nevzpomenu si už na název, bomba dokázala skákat po hladině. Ničit mosty jsme mohli bombou MB-mostová bomba, měla také 100Kg a od FAB se lišila pouze tím, že na ní byly navařené specielní háčky. Někdy jsme používali i 50Kg bomby ale to bylo spíše vzácné, PTAP byly používány často, ve dvou kontajnerech po 60 kusech, kontajnery byly uloženy v pumovnicích a byly velmi efektivní a destruktivní.
Jaký je Váš názor na palubní zbraně? Kanony Vja a ShVAK či kulomety ShKAS?
První byly do letounu instalovány ShVAK 20mm, byly spolehlivé a poměrně silné ale musím říci, že v té době kanony a kulomety byly až na posledním místě, na prvním místě byly bomby a rakety, mimochodem pro útok na pozemní cíle ShVAK představoval minimální účinnost. Instalaci Vja 23mm jsme přijali velmi pozitivně, byl mnohem silnější než ShVAK a lépe vyhovoval našim potřebám pro útoky na pozemní cíle, v našem pluku bylo několik případů kdy kanony Vja zapálily německý obrněný vůz, tak silný byl Vja. Zapálit nádrže není snadné, tyto případy se stávaly relativně zřídka, zničení tanku je závislé na úhlu dopadu projektilu, v nábojovém pásu je pouze každá třetí střela kumulativní, kromě toho je třeba zasáhnout zadní část, kde je pancíř nejtenčí a to v tupém úhlu, ne rovně, když se mi naskytla příležitost, ostřeloval jsem nádrže tanků, s příchodem PTAP už to nebylo nutné, proč taky? Když můžete ve výšce 100m odhodit ze zásobníků 120 bomb PTAP a zničit najednou 5-10 tanků. Projektily Vja byly velmi účinné proti nákladním vozům, zásah jediné výbušné střely jej minimálně těžce poškodil, stejně ničivé byly i proti polním dělům, detonace projektilu způsobila mnoho šrapnelů, kumulativní projektil prošel skrz střechu opevnění či tenčím pancířem.
Byly nutné kulomety 7,62mm?
Ano, ShKAS byly dobré proti pěchotě, která pobíhala všude, prchali od silnice do krytu, např. příkopů, pokud byl čas ostřeloval jsem pěchotu a kulomety byly velmi efektivní, jinak byly prakticky k ničemu, je třeba také říci, že se často zasekávaly, to byla jediná výzbroj která selhávala, ostatní byly spolehlivé.
Používali jste 37mm kanony u vašeho pluku?
U nás ne.
Co kolimator PBP-10, byl opravdu nebezpečný pro pilota?
Ano, byl velký, vyčníval do kabiny, byly případy, kdy piloti při nouzovém přistání do něj narazili hlavou, později přišel nový-VV, na čelním skle byly namalovány bílé pruhy.
Nebyl VV-1 příliš primitivní a používali jste i jiné zaměřovače?
Ne,“VV”splňoval naše potřeby beze zbytku, bojovali jsme s ním až do konce války, neinstalovali jsme nikdy jiný, s pomocí terče na skle jsme pálili s kanony, kulomety a raketami”RS”s 300m distancem, “VV”zaručovala dobrou přesnost střelby a i pro odhoz bomb byla přesnost celkem přijatelná, například nováčci dokázali z 300m vzdálenosti zasáhnout 10m okruh 1-2 projektily z 10ti, veteráni se strefili 5-6 projektili z 10ti. Při svržení bomb z výšky 150-200m pokryl zkušený pilot 4x 100 kg bombami prostor v rozsahu 100x 20m, celá eskadra přeorala prostor 350-400m dlouhý a 50-80m široký, 16x 100kg bomb tedy bylo rovnoměrně rozmístněno, vzhledem k tomu, že jedna 100kg bomba zničí vše v okruhu 30m, pochopíte, že vše v tomto prostoru bylo zničeno, škoda, že tato taktika neplatila pro boj s flakem.
Zeptám se na“RS”s 82mm a 132mm, říká se, že rakety nebyly příliš přesné, je to pravda? Další otázka: Jaký dopad mělo zatížení letounu raketami na úkor bomb?
Rakety”RS”byly velmi silná a efektivní zbraň, obě, jak 82 tak 132mm verze, salva 12ti raket RS-82 téměř jistě zničila flak malé ráže. Podvěšovali jsme 12 raket RS-82, po 6ti na každém křídle, nebo 4 RS-132, 2 na každém křídle, pokud jde o přesnost, byla celkem přijatelná, mějte na paměti, že jsme je odpalovali ze 120-150m, z delší vzdálenosti se nám nedařilo, zatížení s”RS”neznamenalo snížení zatížení bombami, bomby byly vždy nutné, byla hlavní zbraň, mohli jsme sundat rakety ale bomby?-Nikdy!
Jak na tom byly obranné zbraně? Byl nutný zadní kulomet? Jaká byla podle Vás účinnost zadního střelce, mohl střílet i dolů?
Není pochyb, že zadní střelec byl nezbytný ale dvoumístná verze byla pomalá a netečná, Il-2 byl také proti stíhači horší v ovladatelnosti, s vyjímkou horizontální obratnosti, kde si byly podobní. Zavedení střelecké pozice velmi snížilo naše ztráty způsobené stíhači, není to jen o jeho nošení, díky němu se výrazně zlepšila účinnost manévrování při úniku, pilot manévroval podle příkazů zadního střelce. Jak probíhal souboj v dvoumístné verzi? Pilot neviděl nic, co se děje za ním, střelec v čas hlásil, že se Messerschmitt chystá na útok, hlásil jak je daleko, pod, nad? Také významně pomáhal při”obranném kruhu”. Post zadního střelce hodně změnil, pilot viděl přesně co se děje a kdo na nás útočí, v důsledku toho pilot provedl manévr v pravý čas, podle potřeby, když útočník spustil palbu, měnil se boční směr, kromě toho byla zadní palba také účinná, účinnost zadní UBT 12,7 byla vysoká. Tato zbraň byla velmi silná, nic srovnatelného se ShKAS. Je zřejmé, že síla jedné zbraně proti pěti které měl Bf-109 je málo, proto je jasné, že bránit se stíhačům bylo obtížné ale měli by jste si uvědomit, že jsem nikdy neletěl sám, vždy jsme byli alespoň pár a bránili jsme se tedy dvěma zbraněmi, za druhé, pokud nás bylo kvarteto, mohli jsme vytvořit“obranný kruh”, němci se do něj nikdy neodvážili. Byli jsme v kruhu v malé výšce, takže byl útok fyzicky nemožný, mohli na nás tedy útokem ze shora, to se ale vystavili palbě zadních střelců, pokud by šli proti směru kruhu vystavili by se palbě palubních zbraní a tohle riziko neměli němci rádi, můžeme tedy učinit závěr, že zadní střelec úspěšně plnil své obranné funkce, zbraň držela stíhače od těla a nemohli zahajovat palbu z malé vzdálenosti. Často jsme cvičili palbu zadního střelce na pozemní cíle ale to jsem ho nikdy nenechal dělat, co kdyby nás napadli stíhači? Jedinou vyjímkou byly útoky na letiště, pak střelec zahajoval palbu zajména na nepřátelské stíhače, bylo třeba je zapálit, dokud jsou na zemi.
Jak bylo obtížné zasáhnout stíhače předními zbraněmi?
Bylo to dobře možné, sestřely byly, i srážky, já sestřelil jednoho, byl to fin, chtěl soutěžit s Il-2 v horizontálním manévru, buď byl blázen nebo velmi odvážný, dostal se do”obranného kruhu”, přímo do mého zaměřovače, stačilo zmáčknout spoušť. Byl to Curtiss Hawk 75.
Co bylo nejlepší obranou proti stíhačům?
Střelba zadních střelců v malé výšce a”obranný kruh”.
Spolehlivost zbraní?
Všechny zbraně byly velmi spolehlivé, s výjimkou "ShKAS." Nikdy mi bomby neuvízly v pumovnici, či rakety, vše fungovalo hladce.
Byly vaše letouny někdy vybaveny speciáními zbraněmi?
Pouze”AG”, letecké granáty, byly uloženy do speciálních kontajnerů, ostatní zbraně byly standard. Při jedné misi jsem letěl s”VAP”, byla to poněkud kuriozní mise, čekali jsme nečinně 2 dny, pravděpodobně jsme čekali na udání našeho člověka, konečně jsme vzlétli, bylo nás 6 a zamířili jsme k útoku na nádraží Konitzem, nedaleko města Medvezhyegorsk, dosáhli jsme cíle, byly tam zaparkovány 2 vlaky, jeden osobní, druhý nákladní, vysypal jsem na ně celý náklad a vše bylo v plamenech! Dodnes nevím, co bylo v těch vlacích, ale bylo to určitě něco důležitého, když kvůli tomu vypravili speciální skupinu.
Jaká byla podle Vás ochrana letadla?
Il-2 měl chráněný motor, kabinu a palivové nádrže, pancíř byl silný 4-6mm ale i tato tenká skořápka byla zásadní, efektivně chránila motor a pilota v nepřátelské palbě, bylo to důleté zejména během pozemního útoku, útočili jsme přímo proti velkorážním kulometům, představte si, že žádnou ochranu nemáte a jedna kulka vyřadí váš motor mimo provoz. Pancíř nás během pozemního útoku chránil dobře. Následně bylo posíleno pancéřování i střelce, nové pancéřové pláty byly umístěné na podlaze ale ne na bocích, zde jich nebylo potřeba.
Jak hodnotíte neprůstřelné sklo a pancéřovou skořepinu?
Podle mého názoru byla ochrana proti nepřátelským střelám velmi vysoká, dokonce 20mm projektil z flaku mnohokrát neprošel, když jsme analyzovali dopady střel, byla tam jen odřená barva, úžasné! Někdy byl pancíř promáčknutý ale střela neprošla. Proti kulkám standardní ráže byl pancíř imunní, i proti 20mm projektilům ze stíhaček byla Il-2 poměrně dobře chráněná. Musíte také brát v úvahu úhel dopadu střely, čím méně byl kolmý, tím bylo riziko, že prorazí brnění menší, německé stíhačky byly nebezpečnější, příblížily se ze zadu a pálily z relativně malé vzdálenosti na zadní pancíř, z této pozice dopadaly projektily velmi kolmo, za pancířem se nacházely palivové nádrže. Kdysi jsem byl napaden stíhačem, byl to asi Bf-109, bylo to v Karélii asi 30 minut od letiště Vibits, kde jsme měli základnu, byli jsme dva páry a bombardovali most, byl jsem vůdce skupiny, šel jsem s letadlem nahoru, skoro už zahájil útok, když jsem najednou uslyšel zvuk nárazu do horní části, nebyl to zvuk výbuchu, bylo to jako když někdo práskne holí do plechového kbelíku, ztratil jsem na několik vteřin vědomí ale brzy jsem se probral a zjistil, že letím ve vodorovném letu, začat jsem zjišťovat, zdali jsou všechny mé údy na svém místě, potom jsem se snažil kontaktovat skupinu ale rádio nefungovalo, následně jsem se pokusil navázat spojení se střelcem ale SPU bylo také mimo provoz, ohlédl jsem se a byl živý, začal jsem analyzovat škody, křídla byly jak cedník, podle indikátoru byla vysunutá levá noha, motor běžel dobře. Cítil jsem, že mi něco stéká po zádech, chytil jsem levou rukou řízení, pravou se chytil za krk, krvácel jsem. Pozoroval jsem dál škody, v horní části zadního pancíře byla díra se zkroucenými hranami, jak jsem se snažil pohnout hlavou, pocítil jsem ostrou bolest v krku a zádech, museli jsme ale letět dál, na přistávacích manévrech jsem dal rukou znamení ostatním, ať jdou první, dráha byla úzká a kdybych jí zablokoval, způsobylo by jim to potíže.
Na přistání jsem zjistil, že klapky nereagují, ostatní páky také ne, provedl jsem tedy nouzové přistání”na břicho”, během stabilizace asi 1,5 m nad zemí jsem ztratil vědomí, přesto jsem přistál a nevím jak, nejdivočejší věc je to, že střelec neměl ani škrábnutí, zázračně přečkal útok Messerschmittu i nouzové přistání. Doslova mě přetáhl do své kabiny, překryt byl zablokovaný a trup byl zborcený, vědomí jsem nabyl až v nemocnici v Belomorsku. Byl jsem tam 25 dní a pak jsem se opět vrátil bojovat ke svému pluku. Můj Iljuša ležel mimo trať na okraji letiště, měl 126 zásahů, přesto pouze jeden dokázal projít skrz pancíř, navíc velmi málo z jeho šrapnelů proniklo až do kabiny, střela vybuchla nad mou hlavou, kterou dvakrát zasáhly a jeden se zaryl do pilotní helmy, šrapnel tam úvízl protože se nedostal přes její silnou kůži. Stalo se tak proto, že šrapnely ztratily spoustu energie při průniku zadním pancířem, spousta projektilů zasáhla křídla a trup jen několik.
Pokud jde o ochranné sklo tak vám řeknu, že bylo také velmi bezpečné, jednou mě Messerschmitt napadl během útoku, bylo to zrovna co jsem dokončil útok, vyřítil se náhle přede mnou, viděl jsem jen záblesky z jeho hlavní, bylo to tak náhlé, že jsem ani nestačil odklopit západku spouště, v zápětí unikl z boje, asi se bál víc než já, zřejmě si Il-2 spletl s jiným letounem, nikdy na nás totiž němci nešli čelně, sklo zachytilo jeden 20mm projektil, bylo pokryté prasklinou podobné pavučině. Při jedné příležitosti zachytilo i projektil z flaku, zůstala po něm opět”pavučina”.
Pokud projektil prošel brněním, co mohl zničit a jak mohl poškodit třeba motor?
K motoru nemohu nic říci, to jsem nezažil ale u palivových nádrží to bylo docela často, zejména zásahy od flaku explozivními projektily ráže 20mm, to neznamenalo větší poškození, střepiny se zachytily ve vnějším chrániči a neprošly. S motorem si pamatuji následující, vrátil jsem se na základnu, podívám se na kapotu a našel jsem tam hluboké zvrásnění od projektilu, uvnitř byla trhlina širší ale za průnik to nelze považovat.
Dá se obecně říci, že pancéřová skořepina byla nutná? Nebylo by lepší letoun odlehčit a zvýšit tak jeho rychlost a obratnost?
Obraty jsou užitečné do určitého bodu-před bojem a po něm, jakmile se dostanete na steč, nepomůže vám žádný manévr, musíte držet směr a vést palbu, i když to netrvalo dlouho, 8-12 sekund, důležité je se správně nasměrovat do cílového prostoru, kde na vás spustí palbu současně 2, 3 nebo i 4 baterie flaku a mnoho ručních palných zbraní, v tomto scénáři můžete manévrovat jak chcete, stejně to schytáte. Pro osádky flaku je snadné si spočítat váš kurs na cíl, 15 stupňu klesající pomyslná linie přímo nad cíl, to byla zvláštnost pozemních útoků, cíle byly v souladu či rozptýlené, během prvního průletu můžete útočit bez větších obtíží ale při druhém a třetím průletu nebezpečí flaku výrazně narůstalo, v této chvíli je pro vás pancíř spásou. Létali jsme k cíli ve výšce 1100, 1300, 1500m, jen lichá čísla, věřili jsme, že němci měli rozbušku značenou na řádcích mezi čísly. Další pravidlo bylo nelétat nad 1500m, za prvé, tam není nic vidět, cíle jsou maskované, za druhé vystavujete se nebezpečí napadení 88mm flaku, přestože šrapnely z těchto děl nepředstavovaly pro Il-2 větší nebezpečí, bylo lépe se jim vyhnout.
Měl jsem na mapě rozlišení 100m na sektor, s touto mapou jste museli určit vaší pozici před útokem. Po zjištění polohy dle odkazů na zemi můžete provést útok. Pokud se budete pohybovat příliš vysoko a rychle, jak určíte vaší polohu? To je prakticky nemožné. Moje značky na zemi byly pařezy, pole, hořící tanky atd...i tak bylo zmatení jednoduché, přední linie byly hojně vypálené, museli jste letět střední rychlostí a pozorně sledovat terén, jak se můžete bránit proti výstřelu flaku manévry? Existovalo také velké riziko napadení vlastních jednotek, v sousedním pluku byl takový případ, zmatením pozic zaútočili na naše vlastní vojáky, slyšel jsem nadávky na všech frekvencích, slyšel to i velitel útočící skupiny o útok ihned přerušil.
Proč nemůžete létat rychlostí 500km/h? Proč v této rychlosti narazíte při boji do země? Il-2 byl těžký stroj, létali jsme ve výšce 50-100m a často dokonce i nižší, občas například čtveřice Il-2 odhodila bomby na německou kolonu a přešla ihned do nízkého letu pro bezpečný únik, to jsme se téměř dotýkali špiček stromů a když jsme dorazili na základnu, někteří měli zelené špičky vrtule, příliš vysoká rychlost při pikování mohla snadno způsobit náraz do země, kromě toho se cíle ve vysoké rychlosti zaměřují velmi obtížně. Ještě jedna věc, kromě dopadu šrapnelu či německé kulky musíte vzít v potaz zásah šrapnelu z vašich vlastních bomb. Pluku bylo například nařízeno zaútočit na frontové linii, ta představuje pásmo asi kilometr široké. Letěly 3 kvarteta, časové rozestupy byly minimální, asi 15-20 sekund, k útoku došlo následujícím způsobem: První kvarteto odhodilo bomby z maximální vzdálenosti, druhé již z menší a třetí z ještě menší, takže celý náklad explodujících bomb mohl zasáhnout třetí čtveřici, i proto bylo brnění tak důležité. Někdy po dokončení mise jsme analyzovali škody. Nic jsme nenašli, jen malé stopy po odrazu kulek z ručních zbraní, myslíte, že pancéřování nebylo potřeba? Raketové útoky s”RS”? 82mm byly relativně málo výbušné ale měli jsme jich 12, zato 132mm salva čtyř raket odpálených z 120-150m už pořádně zacloumá s našimi čumáky ale nám to nikdy neublížilo, uplyne vteřina a prásk! Naše štíty nás před tím chránily.
Používali jste pro bombardování i strmější úhel, tedy přes 50 stupňu?
Strmější úhel-ne, z těchto důvodů: Za prvé, odhoz bomby při takovém úhlu mohl zbůsobit uvíznutí v pumovnici, za druhé, existovalo riziko, že se střetne s vrtulí, neboť se bomba nacházela po určitou dobu v její blízkosti, za třetí, při výraznějším úhlu se rychlost výrazně zvyšuje, tato rychlá ztráta výšky by vyžadovala zvětšit výšku pro odhoz bomb, to by znamenalo snížení přesnosti dopadu, Il-2 nebyl bombardér, oprava byla odhadována od“oka”. Nebylo možné bombardovat z větší výšky, za čtvrté, poloha cílů v přední linii, lineární poloha, tedy podél pomyslné linie, bomby dhozené v menším úhlu zasáhnou větší plochu a ne jen kruh, to znamená, že zasáhnou více cílů, domnívali jsme se, že pro klesání byl nejlepší úhel mezi 30ti a 50ti stupni, v závislosti na typu cíle. Horizontální bombardování bylo pro Il-2 jen plýtvání s bombami, s vyjímkou útoku na lodě.
Jaký typ útoků jste v bojové misi prováděli?
Počet průletů byl závislý na hustotě protiletadlové palby, když jsme bojovali na Leningradské frontě, hustota flaku byla 20-24 jednotek menší ráže na kilometr fronty, v té době působyly flaky pevně semknuté kolem nepřítele, tenkrát jsme létali jako kvarteta, útok se prováděl takto: Z 1100-1500m jsme prudce poklesli a z 1000m jsme zahájili palbu z kanonů, ty nám pomáhaly určit i vzdálenost, právě bod, kdy se trasírky protnuly určil vzdálenost 300m, odpálili jsme”RS”a hned potom bomby, shození bomb se událo od 150-200m, v tomto okamžiku byla naše rychlost 450-500km/h. Na obranné linii byla hustota flaku opravdu vysoká ale my jsme měli k dispozici 2-3 ShAP na 1,5-2km fronty, není proto divu, že německé linie byly nakonec prolomeny. Když byla hustota flaku relativně nízká, provedli jsme několik průletů v misi, první útok bombami, druhý raketami a další palbou z kanonů a kulometů, navíc po prvním útoku jsme utvořili kruh, takže útoky byly postupně, jeden po druhém, intervaly mezi útoky byly minimální, takže němci nestačili ani zvednout hlavu. Někdy jsme provedli”psychologický útok”když už nebyla munice, přesto nás ze země pomocí rádia požádali,”prosím, ještě jeden útok kluci”, takže i tímto jsme naháněli strach. Probíhalo to takto: průlet byl ve výšce 25m těsně nad německými zákopy a na plné otáčky, hluk našich motorů musel být hrozný, bylo vidět jak němci opouští zákopy a běží na všechny strany, opravdu pobíhali všude, jako švábi, střelba v této situaci nepřicházela v úvahu, nikdy bych to neudělal, po takovémto útoku Il-2 vyrazila naše pěchota do bitvy, dokud byli němci otřesení.
......Pokračování v 2. části.
saldy
