PTAB-2.5-1.5. Ocel a krev 1/2

Červnové ráno 1943 zastihlo malou skupinu postarších přepravních letounů Tupolev v poklidném letu nad krajinou, zuřivá válka na východě je právě v poločase a síly jsou vyrovnány, avšak na frontě tou dobou panuje klid…klid před bouří. Početné armády již čekají na pozicích a blíží se mohutný střet titánů, který vejde do dějin jako “bitva u Kurska“. Piloti se soustředí na svůj úkol, tedy dopravit v pořádku náklad na letiště k bojovým útvarům blízko přední linie. V nákladní prostoru se skrývá nenápadný produkt ruských inženýrů, nová dosud utajená zbraň, o které němci ani netuší, zbraň která změní východní frontu a zbraň, které po dobu následujících dvou let, dopadne na hlavy vetřelců téměř patnáct milionů kusů, stane se tak ve spojení s bitevním letounem šturmovik, zlým snem německých vojsk…Během prvních dní po překvapivém nasazení, tato zbraň vyřadí z boje stovky středně i těžce obrněných vozů a způsobí zejména mezi tankovými posádkami nepřítele naprostý šok. Pojďme sledovat, co se tenkrát, v létě 1943 stalo...
Technický popis
Téměř od počátku německého útoku na SSSR, VVS naléhavě požadovala účinný prostředek k boji proti tankům, o důležitosti tohoto problému svědčí skutečnost, že během prvních měsíců války bylo proti tankům mobilizováno prakticky celé letectvo rudé armády, které bylo vyzbrojeno raketami kalibru 82 a 132 mm, stejně jako leteckými pumami ráže 50 kg pro všeobecné použití. Rakety byly nákladné a bomby byly nedostatečně účinné, vzhledem k nízké přesnosti raket a bomb shozených piloty z programů rychlé přípravy, byly tyto metody nepřijatelné, krom toho bylo i množství přepravované munice nedostatečné, VVS neměla účinný nástroj pro protitankový boj.
V srpnu 1941 byli inženýři zapojeni do vývojového programu pro novou munici, ten měl 3 části:
-Výbušné a zápalné zařízení na ničení tanků.
-Silné bomby schopné prorazit pancíř o tloušťce větší než 30 mm.
-Kumulativní bombičky s šestihrannou hlavou, schopné pronikat pancířem až do tloušťky 60 mm.
Jako první plody práce byly v letech 1941-42 představeny kapsle AZh-2KS (též známé jako AŽ-2) a zápalné bomby AO-50-100SL. Bohužel tato média nebyla proti tankům tak účinná, jak se očekávalo, například tříštivé bomby prorazily pancíř pouze tehdy, pokud dopadly do vzdálenosti 5m od tanku. Il-2 byl schopen nést pouze 4 takové bomby a pravděpodobnost přesného dopadu při vysoké rychlosti byla nízká.
Malé kumulativní bomby byly vyvíjeny v projekčních kancelářích GSKB-47, CKB-22 a SKB-35, během roku 1942 letci testovali 10 různých typů, nejúčinnější se ukázala bomba navržená inženýrem I. A. Larionovem, bomba měla hmotnost 10 kg a vzhledem k tomu, že Il-2 mohl nést 4 kontejnery (kazety) KMB (zásobník pro malé bomby), doporučila komise snížit hmotnost bomby na 2,5 kg, to pomohlo zvýšit přepravní kapacitu 4 krát a zároveň významně zvýšilo pravděpodobnost dopadu na cíl.
Ve velmi krátké době (od prosince 1942 do dubna 1943) byla bomba kalibru 2,5kg navržena, postavena a prošla kompletním testovacím programem, bomby, které byly později nasazeny v bojích měly tělo a stabilizátor (vyrobeno z ocelového nýtovaného plechu) o tloušťce 0,6 mm. Pro zvýšení ničivosti, byla válcová část bomby naplněna šrapnely o síle 1,5mm. Přední část byla kulatá, aby se dosáhlo co nejvyšší působnosti náboje, v souladu s optimální výškou odhozu. Stabilizátor byl opatřen ocelovým rámem a přišroubován k tělu bomby, její pojistka, byla během přepravy nahrazena zástrčkou. Náplň PTAB tvořila výbušná směs TGA (směs trinitrotoluenu, hexagonu a hliníkového prášku), odpalován byl zápalnicí umístěnou v otvoru na přední části bomby. Vzhledem k tomu, že byly PTAB vypouštěny z kontejnerů (především u Il-2), byly vybaveny obojky.
Během testování bylo zjištěno, že bomby prorazily horní pancíř samohybného protitankového děla StuG III, 30-52mm silný, v úhlu 90, 45 a 30 stupňů, nižší úhel dopadu dosáhl průniku pouze 30mm. Perforace byla většinou doprovázená odtržením pancíře na vnitřní straně pancíře kolem otvoru. Při testování spolehlivosti byly bomby odhazovány z kazet umístěných na letounu Il-4, který cíle bombardoval ve výšce 50-100m a rychlosti do 280km/h. Všechny bomby a jejich pojistky pracovaly bezchybně. Během jedné zkoušky zasáhl přímým dopadem projektil pancéřovou desku na německém tanku a vytvořil otvor 55x110mm. Ačkoliv rozměry bomb překonaly zadání, byly na základě výsledků střeleckých zkoušek letectvem protitankové PTAB přijaty. V lednu 1943 jim technický katalog přidělil název jako PTAB-2.5-1.5. a byl přidělen kód, № 3 – 01217.
Stalin si byl vědom skutečnosti, že státní výbor obrany přijal bombu, která byla stále nedostatečně prověřená, přesto nařídil spuštění výroby, technickou dokumentaci k výrobě bomb dostaly továrny č. 67 a 846, vybušninou byly osazovány v továrně č. 12. nedaleko Moskvy. Do 15. 5. 1943 bylo vyrobeno 800 000 kusů. Mezi květnem a srpnem bylo vyrobeno již 1 612 000 bomb PTAB-2.5-1.5.
Aby byl maximálně dosažen prvek překvapení, nařídil Stalin dodávat bomby k plukům pouze letecky a jejich použití bylo kategoricky zakázáno. Bomby PTAB prošly “bojovým křestem” 5. 7. 1943 v bitvě u Kurska. V tomto dni piloti 291. SHAP, pod velením plukovníka Vitruka v oblasti Voroněže zničili 30 německých tanků.
Il-2 byl vybaven čtyřmi kontajnery pod křídlem, každý obsahoval 72 bomb, při jednom útoku mohly být použity 1-2 kontajnery. Vzhledem k jeho účinnosti si PTAB mezi piloty získal velkou popularitu. S touto zbraní piloti úspěšně ničili i těžké tanky a všechny obrněná vozidla, dále působyli katastrofální škody na skladech munice a paliva, které nebyly dostatečně zajištěné. Zbraň byla nasazována i proti všem dopravním prostředkům silniční a železniční dopravy. Luftwaffe neměla žádné bomby jako tyto. Technická analýza však ukázala, že i přes mimořádnou průraznost této bomby, bylo možné zcela vyřadit tank jen dopadem do prostoru palivové nádrže či muničního prostoru, bomba nedokázala vytvořit dostatečně silný akustický efekt, který by dokázal zabít i posádku, protože tanky byly uzavřené, poškozením motoru či převodovky byla vozidla vyřazena jen na chvíli, mohla být opravena a opět nasazena. Přesto není pochyb o tom, že bylo nutné nasadit bomby tohoto typu do služeb VVS, odhlédneme-li od účinku bomby, způsobyla silný psychologický účinek na nepřítele, na druhou stranu, náklady na výrobu této munice byly nízké a mohly být tedy nasazeny ve velkém množství.
Za vznik a vývoj PTAB byl v lednu 1944 inženýru Larionovi udělen Leninův Řád a v roce 1946 mu byla udělena Státní cena SSSR. V roce 1943 Sovětský průmysl vyprodukoval 5 954 668 a v roce 1944 celkem 6 753 628 kusů PTAB, za celou válku to bylo celkem 14 615 916 kusů PTAB-2.5-1.5.
V průběhu výroby bylo představeno několik menších technologických inovací, inženýři například věnovali pozornost řešení problémů s poruchami pojistek, byl měněn tvar stabilizátoru a délka bomby, přímo v muničních v továrnách, byl testován vzorek 5-6 kusů na každých 100 000 vyrobených kusů. V roce 1944 a po vyhodnocení zkušeností z bojového nasazení bomb PTAB-2.5-1.5, dostali specialisté za úkol dále rozvíjet bombu PTAB-10-2.5, která by byla schopna prorazit pancíř o síle 160mm, bomba již během prvních testů ukázala pozitivní výsledky, pokud jde o ničivou účinnost. Pro větší účinnost zejména proti pěchotě, byly v těle bomby umístěny šrapnely silné 2mm. Tentokrát zejména již kvůli velkým rozměrům, nebyla bomba přijata, přesto se později přikročilo k vojskovému testování v bojových podmínkách a tato zbraň byla nasazena u protitankových Il-2, bomba ale trpěla špatnou spolehlivostí, mnohdy uvízla v kontajnerech a vážně tak ohrožovala piloty a pozemní personál, navíc někdy vybuchovaly předčasně.
Bojové nasazení
Během války si němci uvědomili nebezpečí této zbraně, jakmile zahlédli útočící letadla, snažili se rozptýlit anebo ještě lépe skrýt se v lese, pokud byl na dosah, ne vždy však byl les dostatečně hustý a takový manévr přeruší tankový útok. Pokud PTAB dopadal do lesa, vrchní větve stromů iniciovaly roznětky a bomby explodovaly vysoko nad zemí, což velmi snižovalo jejich účinek. V odezvě na toto chování nepřítele, vyvinuli sovětští piloti nové taktiky, slavný pilot Il-2 a dvojnásobný hrdina Sovětského svazu Michail Odintsov, k tomu říká:”V oblasti Sandomir nastal typický příklad duelu mezi tanky a letouny Il-2. V té době jsem bojoval jako součást 1. GSHAP, uprostřed bojů jsme obdrželi hlášení naší rozvědky, že německá vojska v oblasti, obdržela významnou podporu-desítky tanků “Tiger” byly tajně převezeny do oblasti po železnici, vozy byly již složeny z platforem a již se v koloně přesunovaly do bojové zony. Zdůrazňuji, že v každém pluku byla jedna protitanková eskadrila vybavená PTAB a M-13, velitel pluku nařídil útok protitankovou skupinou, jako jeho zástupce jsem se ujal velení této mise. Zastihli jsme němce na cestě a následně vyřadili z boje 4-5 “Tigrů”, němci, jako obvykle našli úkryt v lese, střelba s těmito zbraněmi neměla v tomto případě smysl, tak jsme zavolali rádiem skupinu Il-2 vyzbrojenou zápalnými bombami “KS”, v důsledku toho, byly zapáleny všechny zbylé tanky.
Jak plyne z výsledků na střelnici, pokud je PTAB odhozen z 200m výšky, při rychlosti 340-360km/h, zasáhne jedna bomba oblast 15m, v závislosti na počtu nesených bomb, byla celková plocha, kterou bomby pokryly 15x 190-210m, pokud si uvědomíme, že každé auto či tank mají plochu 20-22m, bylo garantováno, že všechny vozy v této oblasti, budou zasaženy přímým dopadem bomby, takový důsledek zaručoval, že vozidla budou na čas vyřazeny, ale často zcela zničeny.
Pokud byl PTAB vypuštěn z výšky 75-100m, bomba zasáhla téměř všechny vozidla v pásmu 15x 70m.
Proto byl PTAB tolik efektivní za všech okolností, není divu, že tvůrce této zbraně získal vysoká státní vyznamenání, i přes určitý pokrok ve vývoji ostatních protitankových zbraní se PTAB stal od roku 1943 základním protitankovým médiem. Dopad pumy způsoboval výbuch munice, zapaloval pohonné hmoty a zabíjel posádky.
Má se za to, že minimální výška pro odhoz byla 70m, tím byla zajištěna stabilizace bomby do pravého úhlu při dopadu na cíl.
PTAB byl poprvé nasazen 5. 6. 1943 v bitvě u Kurska, jako první jej pravděpodobně použili piloti z 299. GSHAD, kdy napadly tanky v Maloarchandělsku, Jasné Poljaně. Masivní nasazení PTAB způsobilo mrazivý účinek na nepřítele. Jednotky, německé i sovětské si po dvou letech války již zvykly na relativně nízké účinky při útocích letadel na tanky, proto němci v prvním období žádná opatření s cílem zabránit útokům letadel, jakým bylo oddělení bojových formací od pěších kolon, stejně jako rozptyl vozidel v schromažďovacíh prostorech. Za toto byli němci velmi potrestáni, rozptýlené PTAB dokázaly najednou zničit 2-3 tanky, vzdálené 60-75m od sebe, tak se stalo, že německé tanky utrpěly velké ztráty i když Il-2 nebyly nasazeny ve velkém.
Například jen pilotům z 291. SHAD pod vedením plukovníka Vitruka, se 5. 7. 1943 podařilo zničit 30 nepřátelských tanků, generálnímu štábu VVS, v jehož čele stál Maršál Novikov, byla plukovníkem Judjakovem odeslána zpráva:”Plukovník Vitruk a jeho piloti jsou fascinováni výsledky, dosaženými těmito bombami, ve všech případech posádky ohlásily, že vzhledem k přímým dopadům PTAB byla všechna vozidla zapálena.
Piloti Il-2 z 3. a 9. SAK (letecký smíšený sbor), na konci dne 6. 7. 1943, zničili nebo poškodili PTABem 90 tanků a obrněných vozidel, stalo se to na bitevním poli v oblasti, kde vojska přecházela přes řeku Doněck.
7. 7. 1943 ve 04:40 a 06:40h, vzlétly 2 obří skupiny Il-2 z 1. SHAK v počtu 46 a 33 letadel a podporou 66 stíhačů, jednalo se o podporu 3. Mechanizovaného sboru 1. obrněné armády. Útok se soustředil na koncentraci tanků připravených ve výchozí pozici k útoku, bylo to v oblasti Syrtsevo-Jakovlev, 300-350 tanků se chystalo zaútočit na Krasnaju Dubravu a další uskupení asi 100 tanků mělo napadnout Balšoje Myjašky. Útoky 1. SHAK, jako opatření 3. Mech. sboru bylo úspěšné, němci nedokázali zlomit druhou obrannou linii ve středu 1. obrněné armády, fotodokumentací bylo doloženo poškození nebo zničení 200 tanků, samohybných děl a obrněných vozidel. Podle záznamů německé 3. obrněné divize SS”Totenkopf”, trpěla skupina po celý den několika masivními údery Il-2, ztratila celkem 270 tanků, samohybných děl a obrněných vozidel, hustota dopadajících PTAB byla taková, že bylo zaznamenáno více jak 2000 přímých dopadů PTAB-2.5-1.5. Poté co němci zažili šok, začali své formace více rozptylovat, v důsledku toho se špatně držel směr tankových formací, načasování a celkově se zhoršila komunikace. Účinnost PTAB se tím snížila 4-4,5krát, ale stále byla 2-3krát účinější než nasazení kazetových bomb (AO), nebo všeobecně používaných FAB.
VVS následně přijala novou verzi nákladu pro Il-2, když byl útok prováděn proti tankům či velkým skupinám nákladních vozů, byly bitevníci osazeny PTAB, v případě, že se jednalo o útok na bitevním poli proti rozptýleným formacím tanků a pěchoty, byly Il-2 naloženy tímto způsobem: 50% nákladu PTAB a 50% FAB-50 či FAB-100.
Když byly tanky soustředěny ve velkém množství na relativně malé ploše, každý pilot si vybral pro útok centrální část, poté v daném pořadí zaútočil pod úhlem 25-30 stupňů, PTAB byly odhozeny ve výšce 200-400m za pomoci dvojice kontejnerů (KMB), vždy se záměrem zasáhnout celé skupiny vozidel, v případě nízké oblačnosti, byl proveden horizontální průlet vyšší rychlostí ve výšce 100-150m.
Když byly vozy rozptýlené na velké ploše, piloti útočili na jednotlivé vozy, v tomto případě byly PTAB odhazovány v nižší výšce 150-200m a vyprázdněn byl pouze 1 kontejner.
Válečné zkušenosti ukazují, že na zničení každých 10-20 tanků bylo nezbytné vyčlenit asi 3-5 skupin Il-2 po šesti letadlech, které působily v pořadí, jedna po druhé, či po dvojicích.
Na rozdíl od PTAB-2.1-1.5 a všeobecně používaných FAB-50 a FAB-100, byly u protitankových Il-2 nasazeny a široce používány zápalné kapsle AZH-2 (AŽ-2), které se ukázaly účinné proti všem typům vozidel. Bitevní letectvo jen mezi 5-10. červencem nasadilo 4000 kapslí AZH-2, tedy přibližně stejné množství jako všech univerzálních bomb, tyto údaje, ale nejsou nic proti intenzitě nasazení PTAB, těch bylo v tomto období na nepřítele vypuštěno 23 315.
U protitankových Il-2 byly spolu s RBS-132 kumulativními raketami, široce používané ROFS-132, které měly menší rozptyl než RBS-132 či RS-132. ROFS-132 dokázaly přímým zásahem proniknout pancířem všech středních i těžkých tanků, pokud raketa dopadla 1m od tanku v úhlu 30 stupňů, dokázala kinetická energie fragmentů prorazit pancíř až do 15mm, při dopadu pod úhlem 60 stupňů a 3m od tanku, prorazily úlomky až 40mm, v tomto případě to způsobilo otvor v průměru 20-25 x 35-80mm. Přímý dopad ROFS-132, zničil samohybné dělo StuG IV či JgdPz IV/70, tedy pancíř o síle 30mm, následovalo úplné zničení stroje a zabití posádky. Zásah motoru Pzkpfw IV zničil celý tank. Nebudu, ale zacházet do detailů, to je již jiné téma, vraťme se k PTAB.
Účinné byly útoky v oblasti Semenovka Buzuluk, provedené kapitánem Smirnovem a seržantem Strašinem, oba z 874. SHAP, po návratu na základnu, podali následující hlášení:“I když nepřítel začal rozptylovat své tanky ve velkých oblastech a to ve vzdálenostech 60-75m od sebe, pozemní síly našly 14 hořících tanků a 30 poškozených. Il-2 dosáhly bojiště klesáním z 1100m na 500-600m, v této výšce odhodily celkem 792 PTAB-2.5-1.5, později jsme zjistili, že přímý dopad tanky zcela zničí či poškodí, vyvolá požár či způsobí explozi munice.
Posádky stejného regimentu zasahovaly i v oblasti Maloarchanďelsk s nasazením 500 bomb PTAB. Velké množství těchto bomb shozených z každého Il-2 v krátkém čase, byl účinný zejména proti opevněným cílům v místech jejich koncentrace, či v místech počátečních útoků a na přechodech řek. Z archivních dokumentů je zřejmá vysoká hodnota útoků Il-2 pro velitele pozemních vojsk. Například velitelství 2. obrněné armády, poslalo děkovný telegram veliteli 16. Letecké armády, který popisuje:“Po celý den 10. 7. 1943 provádělo letectvo masivní útoky na koncentrace tanků a pěchoty nepřítele, severně od Ponyri, naše jednotky byly fascinovány prací “stalinových nájezdníků“ a posíláme mnoho díků, věříme a těšíme na další spolupráci při nastávajících útocích a věříme, že brzy dosáhneme konečné vítězství. Později Státní výbor, který provedl šetření ve výše uvedené oblasti, stanovil, že letectvem bylo zničeno a poškozeno 44 tanků, z toho pouze 5 zničily bombardéry (v důsledku zásahu FAB-100 a 250), zbytek byl obětí Il-2 z 299 GSHAD, při posouzení těchto tanků a samohybných děl, které zasáhly PTAB, bylo zjištěno, že škody již nebylo možné opravit, protože oheň zničil všechny systémy v tancích, pancíř při požáru již ztrácí své vlastnosti a exploze jej ještě více poškodí. Výbor při analýze došel k závěru:“PTAB je vhodný pro všechny účely, množství aut a samohybných děl zničených PTAB je ve skutečnosti mnohem vyšší“. Vysoká účinnost PTAB, byla nečekaně potvrzena i jiným způsobem, v oblasti Podmaslovo Il-2 omylem udeřily na vlastní vojska, tank T-34 byl po dopadu PTAB totálně zničen a rozpadl se na několik částí, kolem tanku bylo 7 kráterů po dopadu bomb.
Armádu, všechny tyto zprávy vedly k závěru, který interpretoval vedoucí provozu generálního štábu VVS, generál Zhuravliov:“ Nasazení PTAB vyřešilo hlavní problém nízké efektivity letectva, kdy byly v protitankovém boji nasazovány klasické tříštivé bomby, které dopadaly v potřebné vzdálenosti od cíle s nízkou pravděpodobností. PTAB je nutné vyrábět ve velkém a nasazovat je v boji v co největší míře, zejména na mechanizované složky, železniční cíle, koncentrace vojsk, dělostřelecká postavení a všechny podobné cíle, proti všem těmto cílům je PTAB úspěšný“.
Jako pravděpodobně první kdo PTAB použil v boji, bylo 61 pilotů ze 7. SHAP a 291. SHAD, 5. 7. 1943 brzy ráno v oblasti Butovo, skupina Il-2 pod vedením seržanta Dobkeviče, napadla nepřátelské kolony. Při odletu osádky jasně viděly velké množství hořících tanků a jiných vozidel, při ústupu navíc odrazily stíhací útok, jeden Messerschmitt byl sestřelen a pilot zajat. Velitelství se rozhodlo stavět na tomto úspěšném útoku a následně do boje vyslalo 241. a 617. SHAP na místo výchozího útoku nepřítele, podle zprávy pilotů, bylo zničeno 15 tanků a 6 jiných vozidel, celkem odhodili 1 248= PTAB, 8= AO-28, 28= RS-82, 890= projektilů Vja-23mm. PTAB byl ten den nasazen i u 266. SHAP, skupina se skládala z deseti Il-2, které zaútočily na nepřátelské tanky, stojící v oblasti Jakovlev-Pogorelov, zničeno bylo 10 tanků a 10 nákladních vozů, došlo k velké explozi, kromě klasických bomb, bylo nasazeno 491 PTAB. Využití nových bomb, upoutalo pozornost velení Voroněžské fronty, generál Vatutin poslal Stalinovi noční zprávu:“8 Il-2 bombardovalo koncentraci tanků, za použití nových PTAB, účinnost je velmi dobrá, bylo zničeno 12 tanků“.
Pozitivní posouzení bomb PTAB se odráží také v dokumentech 2. letecké armády:“Letecké posádky, které v útocích proti tankům použily nový typ bomby, jsou jím fascinovány, každá mise s nasazením PTAB, je velmi efektivní a nepřítel vždy utrpěl velké ztráty“.
Vojáci a důstojníci nepřátelských divizí, které byly zasažené, si okamžitě všimli síly útoků ruských letadel, například jeden zajatý tankový velitel, u výslechu uvedl:“Šestého července v pět hodin ráno, v oblasti Belgorod, naší tankovou skupinu, sestávající ze 100 kusů obrněných vozů napadly Il-2, účinek způsobený tímto útokem jsem nikdy předtím neviděl, během prvního útoku, bylo zničeno asi 20 vozů, současně druhá skupina Il-2 napadla motorizovaný prapor pěchoty, která byla naložená ve svých vozidlech, na naše hlavy dopadala sprška bomb a palba z kanonů, bylo zničeno 90 vozidel a zabito 120 vojáků a důstojníků, během války na východní frontě, jsem ještě neviděl podobnou akci ruských letadel, chybí mi slova popsat všechny brutality tohoto útoku“.
Je pravděpodobné, že tento útok patří 61. SHAP, 7. 7. 1943 zaútočila 291. SHAD, na kolonu obrněných vozidel (asi 400 vozidel) na silnici Tomarovka-Cherkaskoje, Il-2 pod vedením seržanta Baranova přešly do útoku ve výšce 200-300m, provedly dva průlety, při kterých odhodily 1600 protitankových PTAB, následně zaútočila druhá skupina Il-2, pod vedením seržanta Lubova, při odletu osádky napočítaly asi 20 hořících tanků.
Pokračování v 2. části...
saldy
.
.
.