Přehled verzí
Iljušin byl jednomotorový dolnoplošník, celková hmotnost pancéřových dílů byla okolo 780kg, vstup vzduchu do motoru se nalézal na náběžné hraně pravé části centroplánu.Stejný princip byl i u chladiče kapaliny, chladič oleje byl uložen ve spodní vaně tvořené pancířem 6mm. Nádrže pro 700l paliva měli ochranné obaly, nosnost činila od 200 přes 400 až 600kg, jednomístná verze pozdní série mohla nést v přetížení 1000Kg. Motor AM-38 byl řadový dvanáctiválec, uzpůsobený pro let v nízkých výškách, vzletový výkon byl 1193kW a u země 1119kW, AM-38f disponoval vzletových 1283kW, Sturmovik dosahoval u země nejvyší rychlosti kolem 400km/h bez naložení.
Il-2 se dělí na 3 základní sériové typy, první je jednosedadlová verze s motorem AM-38, počátkem 1943 následuje verze Il-2 M doplněná zadním střelištěm a motorem AM-38f, poslední verze z roku 1944 je charakteristická zcela novým typem křídel ale označením se přesto neliší (tedy žádné Il-2 AM-38 M3), Il-2KR je značení pro verze pro podporu dělostřelectva a UIl-2 je cvičná verze, Il-2 AM-82 s hvězdicovým motorem, Il-2I je stíhací velmi okrajová verze bez sériové výroby, často zaměňována s Il-1 což byl těžký stíhač s motorem AM-42, který vycházel z Il-2, můžeme se setkat i s označením Il-2bis či Il-2 AM-42 pro průzkumné verze, několik bombardovacích verzí však mohlo AM-42 ještě dostat.
V průběhu leteckých bojů a zejména v zimě 1942 se poměrně často stávalo, že šturmoviky se mohly iniciativně účastnit boje proti semknutým formacím německých střemhlavých bombardovacích letounů Junkers Ju-87, popřípadě dvoumotorových strojů Heinkel He 111. Pancéřování šturmoviků letce chránilo proti německým střelám ráže 7,92 mm, takže mohly efektivně uplatnit palebnou sílu svých kanónů. V zimě 1942 se šturmoviky 33.gardového bitevního pluku plánovitě a účinně účastnily ničeni německých dopravních letounů Ju 52/3m, pokoušejících se zásobovat obklíčené jednotky wehrmachtu u Děmjanska. Stejně účinné byly i útoky šturmoviků na Ju 52/3m u Stalingradu.
Z těchto zkušeností vznikla v květnu 1943 myšlenka vytvořit speciální stíhací verzi Il-2, určenou k boji s bombardovacími a dopravními stroji nepřítele. V září 1943 pak byl ke státním zkouškám předán prototyp Il-2I, upravený ze sériového Il-2. Byl jednomístný, s motorem Mikulin AM-38f, vyzbrojený jen dvěma pevnými kanóny VJa ráže 23 mm se 150 náboji na hlaveň. Křídlová pumovnice i vnější pumové závěsy a závěsníky raket zmizely a zůstaly jen dva pomocné závěsníky pro dvě pumy do hmotnosti po 250 kg. Potah křídla doznal zesílení tak, že se změnilo lepení vrstev překližky a ta byla ještě přinýtována k horním pásnicím nosníku. Celkově se podařilo letoun odlehčit o 760 kg, v podstatě to na výkonech nebylo patrné, jak dokazuje maximální rychlost 415 km/h ve výšce 1300 m. Jisté je, že se zlepšila obratnost.
Při státních zkouškách však letoun nepřesvědčil, v hodnotící zprávě se uvádí “Il-2I mohou být užity jen proti takovým nepřátelským letounům, které dosahují malé maximální rychlosti a které v daný moment neletí výše jak 4000m, v případě rychlejších bombardérů Ju88 či Do215 závisí úspěch na příznivé shodě okolností, o boji se stíhači nelze ani uvažovat“. V souladu s rozhodnutím maršála Novikova byl tento projekt zastaven, vyrobené byly 2 exempláře.
Vývoj však pokračoval v podobě menšího Il-1, osazené motorem AM-42, v jeho konstrukci bylo použito 67% prvků z Il-2, rozpětí a plocha jeho nového nízko položeného samonosného celokovového křídla byly ve srovnání s Il-2 zmenšeny a odlišný byl i profil. Letoun převzal výzbroj dvou kanonů VJa, každý se 150ti náboji, ze zadní části bylo možné vrhat 10 granátů AG-2 pomocí výmetnice DAG-10 které se spouštěly na padáčku jako obrana proti napadení stíhačem, letoun mohl také v rámci sekundární úlohy nést dvě 100kg pumy. V.V. Kokkinaki zalétal Il-1 dne 19.května 1944. Oceňoval velmi snadnou pilotáž a schopnost letecké akrobacie i u tak těžkého stroje. Letoun mohl vést boj s Fw 190A a Bf 109G a při rychlosti 580 km/h v 3260 m se mohl uplatnit jako stíhací proti bombardérům. Státní výbor obrany však v létě 1944 rozhodl, že již nebude zahajovat výrobu tak specializovaného stroje. Iljušin využil draku Il-1 ke konstrukci moderního Šturmoviku Il-10, který přejímal téměř všechny stavební díly. Téměř na konci války v dubnu prošel státní zkouškou Il-8 s AM-42, typ1 měl ještě klasický bokorys, typ2 který zkoušky absolvoval v květnu, již převzal modernější koncepci z Il-1, nicméně v té době byl již bojově nasazen v oblasti Berlína Il-10, nepřekvapí proto, že 2 téměř identické stroje neměly smysl a přednost dostal Il-10.
Il-2 se dělí na 3 základní sériové typy, první je jednosedadlová verze s motorem AM-38, počátkem 1943 následuje verze Il-2 M doplněná zadním střelištěm a motorem AM-38f, poslední verze z roku 1944 je charakteristická zcela novým typem křídel ale označením se přesto neliší (tedy žádné Il-2 AM-38 M3), Il-2KR je značení pro verze pro podporu dělostřelectva a UIl-2 je cvičná verze, Il-2 AM-82 s hvězdicovým motorem, Il-2I je stíhací velmi okrajová verze bez sériové výroby, často zaměňována s Il-1 což byl těžký stíhač s motorem AM-42, který vycházel z Il-2, můžeme se setkat i s označením Il-2bis či Il-2 AM-42 pro průzkumné verze, několik bombardovacích verzí však mohlo AM-42 ještě dostat.
V průběhu leteckých bojů a zejména v zimě 1942 se poměrně často stávalo, že šturmoviky se mohly iniciativně účastnit boje proti semknutým formacím německých střemhlavých bombardovacích letounů Junkers Ju-87, popřípadě dvoumotorových strojů Heinkel He 111. Pancéřování šturmoviků letce chránilo proti německým střelám ráže 7,92 mm, takže mohly efektivně uplatnit palebnou sílu svých kanónů. V zimě 1942 se šturmoviky 33.gardového bitevního pluku plánovitě a účinně účastnily ničeni německých dopravních letounů Ju 52/3m, pokoušejících se zásobovat obklíčené jednotky wehrmachtu u Děmjanska. Stejně účinné byly i útoky šturmoviků na Ju 52/3m u Stalingradu.
Z těchto zkušeností vznikla v květnu 1943 myšlenka vytvořit speciální stíhací verzi Il-2, určenou k boji s bombardovacími a dopravními stroji nepřítele. V září 1943 pak byl ke státním zkouškám předán prototyp Il-2I, upravený ze sériového Il-2. Byl jednomístný, s motorem Mikulin AM-38f, vyzbrojený jen dvěma pevnými kanóny VJa ráže 23 mm se 150 náboji na hlaveň. Křídlová pumovnice i vnější pumové závěsy a závěsníky raket zmizely a zůstaly jen dva pomocné závěsníky pro dvě pumy do hmotnosti po 250 kg. Potah křídla doznal zesílení tak, že se změnilo lepení vrstev překližky a ta byla ještě přinýtována k horním pásnicím nosníku. Celkově se podařilo letoun odlehčit o 760 kg, v podstatě to na výkonech nebylo patrné, jak dokazuje maximální rychlost 415 km/h ve výšce 1300 m. Jisté je, že se zlepšila obratnost.
Při státních zkouškách však letoun nepřesvědčil, v hodnotící zprávě se uvádí “Il-2I mohou být užity jen proti takovým nepřátelským letounům, které dosahují malé maximální rychlosti a které v daný moment neletí výše jak 4000m, v případě rychlejších bombardérů Ju88 či Do215 závisí úspěch na příznivé shodě okolností, o boji se stíhači nelze ani uvažovat“. V souladu s rozhodnutím maršála Novikova byl tento projekt zastaven, vyrobené byly 2 exempláře.
Vývoj však pokračoval v podobě menšího Il-1, osazené motorem AM-42, v jeho konstrukci bylo použito 67% prvků z Il-2, rozpětí a plocha jeho nového nízko položeného samonosného celokovového křídla byly ve srovnání s Il-2 zmenšeny a odlišný byl i profil. Letoun převzal výzbroj dvou kanonů VJa, každý se 150ti náboji, ze zadní části bylo možné vrhat 10 granátů AG-2 pomocí výmetnice DAG-10 které se spouštěly na padáčku jako obrana proti napadení stíhačem, letoun mohl také v rámci sekundární úlohy nést dvě 100kg pumy. V.V. Kokkinaki zalétal Il-1 dne 19.května 1944. Oceňoval velmi snadnou pilotáž a schopnost letecké akrobacie i u tak těžkého stroje. Letoun mohl vést boj s Fw 190A a Bf 109G a při rychlosti 580 km/h v 3260 m se mohl uplatnit jako stíhací proti bombardérům. Státní výbor obrany však v létě 1944 rozhodl, že již nebude zahajovat výrobu tak specializovaného stroje. Iljušin využil draku Il-1 ke konstrukci moderního Šturmoviku Il-10, který přejímal téměř všechny stavební díly. Téměř na konci války v dubnu prošel státní zkouškou Il-8 s AM-42, typ1 měl ještě klasický bokorys, typ2 který zkoušky absolvoval v květnu, již převzal modernější koncepci z Il-1, nicméně v té době byl již bojově nasazen v oblasti Berlína Il-10, nepřekvapí proto, že 2 téměř identické stroje neměly smysl a přednost dostal Il-10.
saldy
